V letech 1979 až 1996 zasáhla japonské prefektury Točigi a Gunma série nepochopitelných násilných činů. Několik útoků odhalilo nejen krutost neznámého pachatele, ale také šokující neschopnost systému přiznat si vlastní fatální chyby.
Během dvaceti let zmizelo v okruhu pouhých 20 kilometrů pět malých dívek, přičemž většina z nich se už nikdy nevrátila domů živá. Případ vešel ve známost jako série únosů a vražd mladých dívek v oblasti Severního Kantó v Japonsku.
Dvě desetiletí nevysvětlených únosů a vražd
Všechno začalo v srpnu 1979, kdy si teprve pětiletá Maya Fukushima hrála u svatyně poblíž svého domu ve městě Ašikaga a náhle beze stopy zmizela. Nikdo nic neviděl ani neslyšel. Její tělo bylo nalezeno téměř o týden později nahé a ukryté v batohu poblíž řeky Watarase. Tehdy však ještě nikdo netušil, že šlo pouze o začátek děsivého vzorce, který se měl opakovat téměř dalších 20 let.
O pět let později, v listopadu 1984, zmizela v herně pachinko další teprve pětiletá holčička Yumi Hasabe. Její ostatky byly objeveny až po více než roce na poli vzdáleném necelé 2 kilometry od jejího domova. Tím však události neskončily. Série únosů a vražd pokračovala v sousedním městě Ota, kde v roce 1987 zmizela osmiletá Tomoko Oosawa. Její tělo bylo nalezeno o rok později u řeky Tone.
Osudný rok 1990: Případ byl „vyřešen“, pravda však zůstala skrytá
Nejznámějším incidentem celé série se stala vražda teprve čtyřleté Mami Matsudy v květnu 1990. Stejně jako v některých předchozích případech zmizela Mami z herny pachinko ve městě Ašikaga. Její tělo bylo nalezeno následující den u řeky Watarase. Právě tento případ vedl k zatčení Toshikazu Sugayi, rozvedeného řidiče autobusu bez blízkých přátel, který byl na základě tehdy používaných primitivních testů DNA odsouzen k doživotnímu vězení.
Po 13 hodinách výslechu, během něhož Sugaya později uvedl, že ho policisté kopali do holení a křičeli na něj, se se slzami v očích přiznal k vraždě Mami i k dalším dvěma činům. Za vraždu Mami byl následně odsouzen k doživotnímu vězení.
Ačkoli policie věřila, že vraha drží za mřížemi, v roce 1996 přišla rána z čistého nebe. Ze sportovní herny zmizela čtyřletá holčička Yukami Yokoyama. Tento případ je dodnes klasifikován jako zmizení, protože tělo Yukami nebylo nikdy nalezeno.
Mrazivé podobnosti a profil pachatele
Investigativní novinář Kiyoshi Shimizu jako první veřejně poukázal na to, že nejde o ojedinělé zločiny, ale o činy jediného sériového pachatele. Podle dostupných zdrojů existovalo několik mrazivých podobností, které spojovaly všech pět případů.
Všechny dívky byly ve věku od 4 do 8 let. Ve třech případech zmizely přímo z heren pachinko a tři těla byla nalezena odhozená u řek, z toho dvě přímo u řeky Watarase. Další spojitostí bylo, že ke čtyřem z pěti zločinů došlo o víkendech nebo během svátků.
Shimizu ve svých reportážích zdůrazňoval, že události popsané v původní výpovědi nespravedlivě odsouzeného Sugayi byly fyzicky nemožné. Například matka Mami Matsudy tvrdila, že její dcera by se nikdy nevešla do košíku jízdního kola, v němž ji měl podle policie pachatel odvézt.
Zachytila kamera skutečného pachatele?
K zásadnímu zlomu došlo při posledním únosu v roce 1996, a to díky záznamům z bezpečnostních kamer. Kamera zachytila muže, který oslovoval malou Yukari. Svědci z roku 1990 později potvrdili, že se tento muž až nápadně podobal osobě, kterou viděli v den vraždy Mami Matsudy.
Kiyoshi Shimizu v letech 2010 a 2011 předložil policii důkazy, které vedly k identifikaci konkrétního podezřelého. Dokonce získal i záznamy zachycující tohoto muže, jak oslovuje malé dívky a posazuje si je na klín. Ještě důležitější však bylo, že nové testy DNA provedené moderními metodami prokázaly shodu mezi genetickým vzorkem z případu vraždy Mami Matsudy a tímto novým podezřelým.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Po jaderné katastrofě ve Fukušimě zůstal v zakázané zóně jediný člověk. Důvod, proč odmítl odejít, dojímá celý svět
Systém, který odmítá promluvit
Navzdory množství důkazů policie odmítla podezřelého zatknout. Oficiálním důvodem bylo uplynutí promlčecí lhůty. Skutečným důvodem však podle některých názorů mohla být snaha vyhnout se obrovskému skandálu. Pokud by státní zastupitelství přiznalo, že v případu Ašikaga došlo k chybě při analýze DNA, muselo by znovu prověřit i další rozsudky, v nichž byla použita stejná technologie. To by mohlo vyvolat rozsáhlou krizi důvěry v japonský justiční systém. V některých dalších případech totiž tyto metody přispěly k odsouzení lidí k trestu smrti.
Když matka zavražděné Mami Matsudy požádala policii o vrácení dceřina oblečení, vyšetřovatelé jí odmítli vydat právě košili, na níž se měly nacházet stopy pachatelovy DNA. Shimizu policii podezřívá, že se obává dalšího nezávislého testování, které by mohlo definitivně objasnit totožnost skutečného pachatele a zároveň odhalit případná selhání vyšetřování. Případ tak zůstává otevřenou ranou japonské justice a možnost, že pachatel zůstává na svobodě, dodnes vyvolává otázky.
Toshiku Sugaya nakonec po 17 letech nespravedlivého vězení našel spravedlivost. Národní agentura i státní zastupitelství přiznalo svou vinu a nevinný od štátu v roce 2011 obdržel odškodné ve výší 17 milionu USD, ktreé bylo vypočítáno na základě každého jednotlivého dne nespravedlivého vězení.
Zdroje: nytimes, alchetron, fsigenetics, abc
