Umíte si představit, že vyrůstáte v jedné kultuře, ale zároveň pocházíte z jiné? Kde je pak váš skutečný domov a jak vás tyto rozdílné světy formují? Toužíte poznat i druhou polovinu své identity? Jak trnitá může být taková cesta? Kolik zdí je třeba překonat, abyste mohli opravdu poznat sami sebe?
Objevte, jak se s tím vším vyrovnala Bao Quyen, jak se její zkušenosti promítají do tvorby a jak vlastně vzniká umění mezi dvěma světy.
S Bao Quyen jsme se potkali na Comic Con Prague 2026. Přestože její tvorbu sledujeme už delší dobu, nyní se nám naskytla příležitost poznat ji blíže. Její práce je opravdu jedinečná – věnuje se jak autorské tvorbě, tak i různým spolupracím. Nedávno jí navíc vyšel vlastní komiksový projekt s názvem The Ceramic Heart. Co bylo inspirací pro toto dílo? To a mnohem více se dozvíte v našem rozhovoru, kde se mimo jiné vracíme i k jejím začátkům.
Když jsme procházeli Vaše portfolio na vašich stránkách, měli jsme pocit, že jsme se propadli do příběhů o lidech, místech a identitě. Zaujalo nás, že do své tvorby promítáte propojení evropské a vietnamské kultury. Pokud se na to podíváte z této perspektivy, jak to vnímáte? Snažíte se Evropě přiblížit vietnamskou kulturu, nebo spíše naopak?
Nejdříve to začalo tím, že jsem se snažila přiblížit vietnamskou kulturu sama sobě. Jako Vietnamka, která se narodila v Česku, jsem od mala přirozeně obklopená spíše českou kulturou. Samozřejmě rozumím české kultuře a historii mnohem více než té vietnamské, jelikož mám české vzdělání. Když jsem nastupovala na obor MA Future Design na PCU, rozhodla jsem se, že celé studium věnuji vietnamským legendám a mýtům, abych se o svých kořenech dozvěděla víc. O své práci jsem následně často mluvila na sociálních sítích, což organicky rezonovalo s dalšími lidmi, jak s Evropany, tak i s česko-vietnamskými lidmi, jako jsem já.
Věnujete se i spolupracím, například se značkami Chanel nebo PlayStation, které jsou od sebe velmi vzdálené. Zajímalo by nás, co je pro Vás tím klíčem nebo podpisem, který říká, že jste to vy. Byla jste někdy nucena spolupráci odmítnout, protože byste se umělecky příliš vzdálila sama sobě?
Svoji zakázkovou práci se snažím hodně oddělovat, jelikož je většinou tvořená na míru potřebám klienta. Málokdy mám možnost kreslit svou „asijskou“ tvorbu pro velké klienty, jako jsou Chanel nebo PlayStation, i když by to byl jeden velký splněný sen. Přestože má zakázková tvorba není vždy zaměřená na Asii, myslím si, že lidé dokážou v mém stylu rozpoznat můj rukopis, především v barvách, lince, texturách a storytellingu.
Komunita a její identita jsou citlivá témata v každé kultuře. Narazila jste někdy na situaci, kdy Vaše tvorba nebyla přijata tak, jak jste očekávala? Jak vlastně pracujete s projektem, který reprezentuje víc než jen Vás samotnou?
Musím zaklepat, že zatím jsem se nesetkala s žádnými negativními ohlasy. Snažím se věnovat tématům, kterým opravdu rozumím, nebo si vždy dělám důkladnou rešerši, než vůbec začnu něco kreslit. Například politická témata jsou velmi citlivá, tam si zatím netroufám, ale informace o kultuře se dají poměrně snadno dohledat.
Letos jsem však měla nepříjemnou konverzaci na Instagramu, kdy jedna instagramová stránka sdílela moji ilustraci s rokem koně a připojila k ní text „Happy Lunar New Year“, tedy „Šťastný nový lunární rok“. V komentářích se pak ozývalo mnoho Číňanů, že nejde o lunární nový rok, ale o čínský nový rok. Toto téma je velmi složité a zasloužilo by si samostatný článek. Nebylo to pro mě ale příjemné. Nebyl to sice vyloženě útok na mě, ale i tak jsem se následně ptala přátel, Vietnamců i Číňanů, jak se k tomuto konfliktu stavět a jak ho diplomaticky řešit.
Vaše ilustrace na nás působí jako průvodce, ať už se jedná o murály na stěnách v prostoru, nebo o kulturní kontext. Má podle Vás vizuální jazyk v tomto směru větší sílu než text? Co podle Vás obraz sám o sobě nikdy nepředá?
Myslím si, že vizuální jazyk je v tomto směru skvělý na „první dojem“. Za mě je nejlepší kombinace vizuálu a textu. Vizuálem člověka zaujmete a následně ho přivedete k tomu, aby si přečetl více. Jsem také velký fanoušek knih a vím přesně, jak silné emoce člověk zažívá, když dočte nejlepší knihu svého života. Ty pocity jsou neskutečné a lidská fantazie nemá hranice. Výhodou obrazů je však jejich dostupnost. Obrázek může pochopit každý: dítě, dospělý člověk, lidé, kteří nemluví stejným jazykem, i lidé, kteří jsou například negramotní. A to se mi na umění líbí, že stírá jazykové i věkové bariéry mezi námi.
Vedle ilustrací jste vytvořila i autorský komiks, což je velmi odlišná forma vyprávění. Mnohem delší, hlubší a mnohem osobnější. Co pro Vás bylo impulsem přejít z jednotlivých vizuálů do tohoto formátu?
Komiks je pro mě takový splněný sen, na který jsem si dříve nikdy netroufla. Vyrůstala jsem na čtení mangy a grafických novel. Jako malá jsem v trafice kupovala všemožné komiksy, od Čtyřlístku po Witchky. Nakreslit komplexnější příběh do jedné ilustrace je opravdu náročné. Proto když jsem dostala nápad na příběh The Ceramic Heart, věděla jsem, že musí mít delší formát než jen jednu A4.
U komiksu už nejde jen o obraz, ale i o samotný příběh. Jak jste si tento způsob uvažování hledala? Přišlo to samo, nebo jste musela přistupovat k tvorbě jinak?
Tento příběh vlastně začal pouhou ilustrací, kterou jsem tehdy pojmenovala The Kintsugi Heart. Ilustrace měla tehdy krásné ohlasy a vznikla jako reakce na mé tehdejší problémy, které jsem řešila. V tu dobu jsem o komiksu ještě nepřemýšlela. K ilustraci jsem si však vytvořila tak silný vztah, že jsem se rozhodla příběh rozvést a přidat mu další dějové linky. V tu chvíli jsem věděla, že formát, který nejlépe uchopí to, co se dělo v mé hlavě, bude komiks.
Zajímalo by nás i osobní pozadí. Čím je pro Vás Kintsugi Heart osobně? Byl pro Vás komiks způsobem, jak říct něco, co by v rámci klasické ilustrace zaniklo? Co byl ten impuls?
V komiksu jsem měla možnost detailněji zachytit jednotlivé situace, které byly stěžejní k tomu, aby příběh dával smysl a předal poselství, které jsem potřebovala. Do jedné ilustrace by se to určitě nevešlo, a i kdyby ano, nebylo by to působivé. Zároveň tam hraje velkou roli i síla textu, který jsem se rozhodla přidat v češtině, angličtině i vietnamštině, aby si ho mohlo přečíst co nejvíce lidí.
Když jsme se potkaly na Comic Con Prague, zmínila jste, že chystáte výstavu. Můžete přiblížit, na co se můžeme těšit?
Ano, výstava je už momentálně v pražské kavárně Vnitroblock a je zdarma. Na výstavě je soubor několika obrazů, digitální ilustrace, ale také ručně malované obrazy modrou tuší v kombinaci se šicí technikou. Najdete tam i celý komiksový příběh, který plánuji v budoucnu rozšířit. Momentálně je vytištěný na látce v podobě vietnamských kaligrafických svitků.
Dále jsme s produkcí Boca Events vytvořili velkou kulatou konstrukci z průsvitných látek, na nichž je vyobrazen modrý drak z příběhu. Konstrukce má průměr 2,5 m a výšku 4 m.
Další částí výstavy je 11 skutečných keramických srdcí, která jsme vyrobily s česko-vietnamskou produktovou designérkou a keramičkou Veronikou Le. Jedno srdce jsme věnovaly do aukce na podporu vietnamské charity Blue Dragon.
Snažila jsem se však vytvořit výstavu s přesahem, proto pro mě bylo důležité mít i doprovodný program, u kterého se budou návštěvníci The Ceramic Heart moci setkávat a mluvit o tématech, která se v komiksu objevují.
Moderní doba je velmi digitální a od ilustrátorů se často očekává, že budou zároveň značkou, vypravěčem i aktivním tvůrcem obsahu na sociálních sítích. Jak to vnímáte Vy? Je to pro Vás přirozená součást práce?
Živit se ilustrací se dá různými způsoby a věřím, že existuje spousta ilustrátorů, kteří sociální sítě ani aktivně využívat nemusí. Za mě to není přirozená součást práce, ale spíše nástroj, jak svou tvorbu propagovat. A je na každém z nás, zda ho chce využít. Osobně si myslím, že žijeme v době, kdy máme štěstí, že můžeme svou tvorbu sdílet v digitálním světě. Znám ale i mnoho ilustrátorů, kteří se prosadili už během studia a díky doporučením mají možnost živit se pouze zakázkovou ilustrací. Já jsem si však zvolila cestu osobní značky, protože ráda jezdím prodávat na festivaly a vyprávím svůj příběh.
Kdybyste se mohla vrátit v čase a podívat se na svou tvorbu zpětně, je nějaký projekt, který byste dnes udělala jinak? Ne ani tak po technické stránce, ale s ohledem na to, jak jste se posunula jako člověk a tvůrce?
Určitě, všechny projekty bych dnes udělala jinak. Ale je to proces. Právě díky těmto projektům jsem se posunula a dospěla do současné podoby. A mám před sebou ještě velký kus cesty. Těším se, co všechno mě čeká. V poslední době se hodně vracím k analogovému světu a ráda kombinuji digitální tvorbu s tou hmotnou. Už jen díky výstavě The Ceramic Heart jsem se naučila malovat na keramiku, opravovat rozbitou keramiku metodou kintsugi nebo jsem také složila písničku ke komiksu spolu s mým bratrem, hudebním producentem Sony Tranem, se zpěvačkou Mai Nguyen a dalšími členy jeho týmu Lohi5 Production. Baví mě učit se nové věci a propojovat je do jednoho dalšího uměleckého celku.
Mnohokrát děkujeme Bao Quyen za její čas a za to, že s námi sdílela svou cestu i pohled na vlastní tvorbu. Do dalších projektů jí samozřejmě přejeme, aby si dále udržela svůj směr a dosahovala dalších úspěchů.
Zdroj: Autorský text
