V krajině se rozkládala jen pole a lesy, po setmění se prostor pod zemí probouzel k životu: Ukrytý svět dokázal roky unikat pozornosti

Kultura
V krajině se rozkládala jen pole a lesy, po setmění se prostor pod zemí probouzel k životu: Ukrytý svět dokázal roky unikat pozornosti flowcomm, CC BY 2.0, via Wikimedia Commons

Pod nohama se jim nenápadně procházel nepřítel, který se po setmění objevoval odnikud a před úsvitem mizel beze stopy. Trhaviny, plyn ani nejmodernější technika však proti němu nezmohly vůbec nic. Pod povrchem totiž vzniklo něco, co nebylo možné zmapovat, natož zničit.

Když si v roce 1966 američtí vojáci stavěli nedaleko Saigonu novou základnu, netušili, že se jim přímo pod nohama procházejí nepřátelské jednotky. Pod kasárnami a hangáry bojových letadel se totiž skrývalo něco, co jim v příštích letech mělo způsobit nemalé bolesti hlavy a spoustu problémů.

Pod zemí se totiž táhly stovky kilometrů ručně vykopaných tunelů, v nichž se ukrývali, žili a bojovali vietnamští partyzáni. Nepřítel se tak doslova vynořoval ze země, za tmy neslyšně útočil a opět mizel bez jediné stopy. Tato podzemní síť hrála důležitou roli v historii Vietnamu a dodnes se o ni zajímají jak místní, tak turisté.

Propracovaný podzemní labyrint

Slavné tunely Cu Chi jsou sofistikovaným podzemním systémem. Nacházejí se ve stejnojmenném okrese, severozápadně od Ho Či Minova Města. Začaly se hloubit koncem 40. let 20. století během války proti francouzským kolonialistům. Tehdejší bojovníci Viet Minhu si kopali úkryty pomocí obyčejného nářadí, aby se vyhnuli zajetí a mohli se bezpečně pohybovat mezi regiony. Hlínu z výkopů po nocích tajně odnášeli a vyhazovali na rýžová pole nebo do řek, aby po sobě nezanechali žádné stopy.

Jakmile se však v regionu začala stupňovat přítomnost amerických vojsk, jednotky Vietkongu podzemní síť masivně rozšířily. Z původně krátkých chodeb se tak stal propracovaný podzemní labyrint o délce okolo 250 kilometrů, který se táhl od západního okraje Saigonu až k hranicím s Kambodžou. Partyzáni v těchto tunelech žili, plánovali své operace, a dokonce i bojovali.

Život to ale nebyl jednoduchý

Tunely Cu Chi ale nebyly pouze úkrytem před ostřelováním a útoky. Byla to plnohodnotná podzemní města. Celý promyšlený systém tunelů byl rozdělen do několika úrovní, z nichž ta nejhlubší byla okolo osmi až desíti metrů pod zemí. Byly zde vybudovány obytné prostory, kuchyně, ošetřovny, skladiště zbraní a další potřebná místa. V dobách bombardování se do podzemí stahovali dokonce i vesničané. 

Život v podzemí ale rozhodně nebyl jednoduchý. Partyzáni čelili naprosté tmě, nedostatku vzduchu a neustálé vlhkosti. Velkým problémem byla i malárie, která spolu se střevními parazity představovala jednu z nejčastějších příčin úmrtí. Aby partyzáni nevzbudili pozornost například při vaření jídla, odváděli dým z tunelů pryč důmyslně propracovaným systémem průduchů. Vodu čerpali ze speciálně vyhloubených podzemních studní, jelikož americké jednotky ty povrchové občas ničily nebo úmyslně trávily. 

Noční můra pro americké vojáky

Strategický význam tunelů Cu Chi spočíval v tom, že Vietkong mohl operovat v těsné blízkosti nepřátelských základen a samotného hlavního města. Přímo nad rozsáhlou sítí chodeb vybudovala americká armáda v roce 1966 základnu pro svou 25. pěší divizi. Na rozdíl od zbytku armády byla tato divize vycvičena na boj v džungli a partyzánskou válku. Na tunely však rozhodně připravena nebyla.

Brzy po založení základny se tak začaly dít zvláštní věci. Sabotéři ničili vrtulníky, začaly mizet zásoby a vojáci byli zabíjeni přímo v kasárnách. Základna totiž stála doslova na nepřátelském území.

„Z tunelů jsme mohli na Američany útočit ze všech stran,“ uvedl pro NBC News plukovník Chau Lam, veterán, který v tunelech bojoval. „Nevěděli, odkud přicházíme. Díky tomu jsme mohli způsobit větší škody a zároveň minimalizovat vlastní ztráty, a to i s menším počtem bojovníků.“

Vstupy do podzemí byly pečlivě maskovány listím a rákosím. Pokud se ale americkým vojákům přece jen podařilo nějaký vchod najít, stáli před obrovským rizikem. Některé vchody do tunelů byly totiž navrženy tak, aby voják postupující potmě podél stěny spadl do jámy plné naostřených kusů bambusu. Ty bývaly často potřené výkaly, což zraněnému způsobilo těžkou infekci.

Nebyla to však jediná strategie, jak se amerických vojáků partyzáni zbavovali. Mnohdy totiž také umisťovali okolo vchodu do tunelu výbušniny. Nepřátelský voják, který by tento vstup odhalil a pokusil se proniknout dovnitř, by vyletěl do vzduchu.

Vietkong byl ale připraven i na psy. U vchodů do tunelů byly nechávány kusy obnošených amerických uniforem nebo mýdlo, což ve psech vyvolávalo pocit, že se nacházejí na přátelském území. Mnohdy měli ale i jinou strategii. „Do těchto míst jsme dávali pálivé chilli papričky, česnek a všemožné koření. Jakmile to pes ucítil, dráždilo mu to čich natolik, že s kňučením utekl,“ pokračuje pro NBC News plukovník Chau Lam.

Technika selhávala a nápadů ubývalo

Americká armáda se snažila podzemní komplex zničit snad všemi dostupnými prostředky. Bombardéry B-52 například shodily 30 tun bomb, které srovnaly lesy v oblasti Cu Chi se zemí. Avšak ani takovýto útok se tunelů nijak výrazně nedotkl. Pokusy vhánět do chodeb plyn nebo je odpalovat trhavinami také nijak nezafungovaly. Podzemní síť tunelů byla totiž neskutečně složitá a měla pokročilý systém vzduchotechniky, který zvládl vyvést plyny ven.

Americkým vojákům tedy nezbylo nic jiného než vymyslet jinou strategii. Vznikly proto skupiny dobrovolníků, kterým se říkalo „tunelové krysy”. Tvořily je drobnější vojáci, kteří se s baterkou v jedné ruce a pistolí v druhé soukali do úzkých, temných chodeb prošpikovaných pastmi, krabicemi se štíry či hady a samozřejmě také ozbrojenými partyzány.

Ačkoliv se tunelovým krysám občas podařilo zajistit cenné dokumenty, celou síť tunelů se Američanům nikdy zlikvidovat nepovedlo.

Proč jsou tunely klíčové pro pochopení války?

Rozsáhlý systém podzemních tunelů Cu Chi sloužil jako strategická základna jednotek Vietkongu v oblasti tzv. železného trojúhelníku. Pro americká vojska navíc kvůli všem již zmíněným obtížím představovaly tunely s partyzány téměř neřešitelný problém. A ten vlastně vedl ke vzniku jednotek tunelových krys.

Jejich historický význam navíc dokazuje i krutost a brutalita celého konfliktu. Válka si vyžádala přibližně 2,5 milionu obětí, včetně 58 000 amerických vojáků a 600 000 civilistů. Americká vojska navíc používala různé chemické látky. Nejčastěji šlo o směs s označením Agent Orange, která masivně poškodila 3 miliony hektarů lesa. Mnoho generacím Vietnamců navíc způsobila trvalé zdravotní problémy.

Dnes jsou tunely Cu Chi významnou památkou. Návštěvníkům nabízí autentický pohled na válku z perspektivy Vietnamu, možnost vyzkoušet si střelbu z dobových zbraní a také příležitost vlézt si do stísněných prostor tunelů.

Zdroje: Autorský text, BBC, NBC News, The Guardian, Seek The World, Bubo, RooWanders, Veteran Breakfast club

Diskuze
Pokud chcete přispět do diskuze, musíte se přihlásit.