Hlavní město Vietnamu se na počátku dvacátého století potýkalo s kolonialismem, který s sebou nevědomky přinesl i obrovské množství škůdců. Z původně vážné hrozby se však brzy stala groteska. Místní obyvatelé totiž díky svému selskému rozumu dokázali celou situaci obrátit ve svůj prospěch.
Píše se rok 1897 a do hlavního města Vietnamu přijíždí čtyřicetiletý Paul Doumer. Tento francouzský úředník ve své domovině nedávno utrpěl výrazný profesní neúspěch, když musel rezignovat na post ministra financí. Stalo se tak poté, co ztroskotal jeho návrh na zavedení daně z příjmu.
Doumer však dostal příležitost začít znovu, když byl jmenován generálním guvernérem Francouzské Indočíny, svazu francouzských kolonií v jihovýchodní Asii. Pod svou správou tak měl rozsáhlá území dnešního Vietnamu, Kambodže a Laosu.
Tento ambiciózní muž sem však nepřijíždí jen vykonávat svůj úřad. Přijíždí tvořit, budovat a zanechat po sobě stopu.
Velkolepý sen o asijské Paříži
Doumer se bez většího otálení pustil do přeměny Francouzské Indočíny, především jejího správního centra Hanoje, která se později stala hlavním městem celé kolonie. Jeho cílem bylo vybudovat moderní infrastrukturu inspirovanou evropskými městy.
Město se pod jeho vedením skutečně začalo měnit k nepoznání. Na přelomu století si francouzští kolonialisté mohli bezstarostně vykračovat po širokých bulvárech lemovaných stromy, které se nápadně podobaly pařížským třídám. Bydleli v prostorných vilách vybavených kvalitním evropským nábytkem a ve francouzské části Hanoje nechali dokonce postavit i divadlo. Skutečným klenotem tohoto pohodlí však bylo něco mnohem prostšího – moderní splachovací toalety zabudované přímo do tamějších vil.
Pro Doumera a jeho úředníky snad neexistoval větší symbol triumfu nad domnělou zaostalostí místního prostředí než hygiena a čistota. Pod francouzskou částí Hanoje proto vybudovali složitou síť kanalizace, která se však, jak se brzy ukázalo, pro místní klimatické podmínky příliš nehodila.
Celkem bylo položeno více než čtrnáct kilometrů moderního potrubí. Kolonialisté byli na tento úspěch náležitě hrdí a věřili, že tímto krokem přinesli do Hanoje moderní pokrok a proměnili ji v město srovnatelné s evropskými metropolemi.
V podzemí se však probudilo něco k životu
Avšak zavedení kanalizačního systému se záhy ukázalo jako velmi nešťastný nápad.
Doumerova koloniální vláda totiž nepomyslela na zásadní rozdíly mezi podnebím Hanoje a Paříže, a neúmyslně tak vytvořila čtrnáct kilometrů dlouhé chladné, temné a špatně udržované prostředí. V potrubí pod nohama obyvatel se proto začaly množit krysy. Neměly zde žádného přirozeného predátora, který by jejich populaci reguloval, a tak se mohly nekontrolovatelně rozmnožovat. Nedostatečné větrání a úplné opomenutí ochranných opatření proti škůdcům, jako byly mříže či jedy, umožňovaly krysám volný pohyb a průnik do nově vybudovaných luxusních domů kanalizačním systémem. To kolonialisty značně vyděsilo.
MOHLO BY SE VÁM LÍBIT: Nejvirálnější, ale i nejbizarnější suvenýr, který doma mít nechcete: Pera naplněná živými tvory, která jsou pro lidi nebezpečná
V tomto období se navíc Indočínou šířil dýmějový mor, což z krys činilo mnohem větší hrozbu, než by se na první pohled mohlo zdát. Francouzi v Hanoji proto začali požadovat, aby byl krysí problém neprodleně vyřešen.
Nastupují zabijáci
V dubnu roku 1902 tak kolonialisté přišli s poměrně jednoduchým řešením. Najali profesionální vietnamské lovce krys, kterým za každého zabitého škůdce slíbili finanční odměnu.
Práce těchto mužů však nebyla vůbec jednoduchá. Jak o mnoho desetiletí později zjistil historik Michael Vann, lovci museli prokazovat neuvěřitelnou odvahu. Vstupovali do stísněných a temných chodeb, brodili se lidskými exkrementy v různých fázích rozkladu a čelili divokým zvířatům, která se bránila zuby nehty. K tomu všemu museli snášet neustálé riziko nákazy, nemluvě o přítomnosti hadů a pavouků.
Plán se zpočátku zdál být úspěšný. Vše fungovalo jako hodinky a ke konci měsíce lovci zabili necelých osm tisíc krys. Během května počet ulovených hlodavců prudce stoupal. Každý den jich padly více než čtyři tisíce a v červnu dokonce až deset tisíc.
Dne 21. června 1902 padl rekord. Během jediného dne lovci zabili 20 112 krys. Přesný způsob, jakým tito muži v hlubinách kanalizace dokázali zvítězit nad takovým množstvím hlodavců, zůstává dodnes tajemstvím, jejich nasazení však bylo obdivuhodné.
Kolonialistům to však způsobovalo pouze další problémy. Museli se nějak zbavovat mrtvých krys, které lovci přinášeli ke sčítání. A i přes veškerou snahu se nijak nezdálo, že by se problém přemnožených škůdců lepšil.
Hlodavců tak bylo stále víc než dost.
Zapojuje se celé město
I přes ohromující úspěchy a tisíce zlikvidovaných škůdců si kolonisté brzy uvědomili, že se jim krysí populaci nedaří vyhubit. Rozhodli se tedy pro jinou strategii. Vyhlásili, že do lovu krys se může zapojit kdokoli ve městě. Za každého zabitého hlodavce dostane odměnu ve výši jednoho centu. Pro běžného obyvatele Hanoje to byla velmi lákavá částka.
Navíc, aby se úředníci zbavili nutnosti nakládat s obrovským množstvím krysích těl, stačilo jako důkaz o zabití přinést pouze krysí ocas.
PŘEČTĚTE SI TAKÉ: Děsivá metoda, která se šíří mezi mladými lidmi. Rodiny si závažného problému často všimnou až příliš pozdě
Francouzi byli se svou strategií nesmírně spokojení. Zpočátku totiž vše běželo jako na drátkách. Na úřad se začaly denně valit tisíce krysích ocásků, úředníci je svědomitě počítali a lidé odcházeli s kapsami plnými peněz.
Zdálo se tedy, že francouzská vynalézavost opět zvítězila.
Hlavně nedělat z komára krysu
Brzy si však kolonialisté ve francouzské části Hanoje všimli něčeho podivného. Po městě začaly bezstarostně pobíhat zcela zdravé a obrovské krysy, kterým k dokonalosti chyběla jen jediná maličkost, neměly ocas.
Místní si totiž rychle dali dvě a dvě dohromady. Proč by zabíjeli úplně zdravou krysu, za kterou by dostali pouze jeden cent, když jí mohou opatrně odříznout ocas a pustit ji zpět na svobodu? Z jejích mláďat, kterým provedou stejný trik, přece získají mnohem víc peněz, než by dostali za jedinou krysu.
Tím však kreativita místních obyvatel zdaleka nekončila. Některým se lovení krys v ulicích nebo dokonce ve stokách zdálo jako příliš namáhavý úkol, a proto začali do města pašovat hlodavce ze vzdálenějších oblastí.
Korunu celé situaci však nasadili podnikavci na okrajích Hanoje. Když na těchto místech zdravotní inspektoři prováděli kontroly, nevěřili vlastním očím. Objevili tam totiž prosperující chovné krysí stanice.
Když se o tom všem doslechly úřady, nezbylo jim nic jiného než odměny za lov krys zrušit a smířit se s porážkou od selského rozumu. A místní? Ti se zase museli smířit s tím, že budou muset ve městě žít s hlodavci bok po boku.
Groteska však skončila tragickými následky
Ačkoli geniální plán na vyhubení škůdců ztroskotal, jedna z obav kolonialistů se ukázala jako zcela oprávněná. Hanojské krysy skutečně přenášely dýmějový mor. A jelikož se po zastavení lovu dál nekontrolovaně množily, v roce 1906 ve městě vypukla epidemie. Z oficiálně zaznamenaných obětí, kterých bylo nejméně 263, tvořili valnou většinu místní Vietnamci.
A Paul Doumer? Ten byl v té době už zpět ve své domovině. Ve Francii byl oslavován jako jeden z nejefektivnějších a nejúspěšnějších generálních guvernérů Indočíny. Jeho kariéra stoupala strmě vzhůru a nakonec to dotáhl až na samotný vrchol – v roce 1931 se stal francouzským prezidentem.
Zdroje: Autorský text, Medium, Atlas Obscura, Everything Everywhere, 100+1 Zahraniční zajímavost, Grokipedia,
