Jižní Koreu po léta děsil případ, který se zdál neřešitelný. Ženy mizely na cestě domů, policie prověřila tisíce mužů a celá společnost žila ve strachu. Vyšetřování se nakonec zastavilo a případ se proměnil v trauma, které připomíná i slavný film Memories of Murder a některé epizody seriálu Signal. Pravda vyšla najevo až po více než třiceti letech. Pro mnohé však už příliš pozdě.
Když se dnes hovoří o nejznámějších nevyřešených případech v Jižní Koreji, jméno Hwaseong se objevuje téměř vždy. Kdysi venkovská oblast jižně od Soulu se ve druhé polovině 80. let stala místem, kde ženy přestaly chodit samy domů a kde se každý stín u rýžových polí měnil v důvod ke strachu.
Podle BBC vyšetřovala policie v letech 1986 až 1991 smrt deseti žen. Oběťmi byly jak teenagerky, tak starší ženy, přičemž většina z nich byla sexuálně napadena a uškrcena. Vrah často používal jejich vlastní oblečení, například punčochy nebo ponožky, což se postupně stalo jedním z charakteristických znaků případu.
Vyšetřování si vyžádalo obrovské množství sil. BBC uvádí, že policie na případu odpracovala přibližně 1,8 milionu pracovních dnů, prověřila téměř 21 tisíc lidí a porovnala desítky tisíc otisků prstů. Přesto se pachatel po léta vytrácel přímo před jejich očima.
Venkov, který přestal být bezpečný
První obětí byla starší žena, která šla sbírat zelí a domů se už nevrátila. Zpočátku to nebyl případ, který by otřásl celou zemí. Jižní Korea se tehdy připravovala na významnou mezinárodní událost a bezpečnostní složky byly soustředěny jinde.
Jenže přibývala další těla. Ženy mizely na cestě domů z autobusových zastávek, u polí a cest, které dosud patřily k běžnému životu. Obyvatelé začali dávat pozor na čas, oblečení i barvy. CNA cituje místní obyvatele, podle nichž se například šířila fáma, že vrah útočí na ženy v červeném. Strach se stal součástí běžného dne.
V lednu 1987 již policie pochopila, že nejde o ojedinělé případy, ale o sériového vraha. Všechny dosavadní vraždy se odehrály v poměrně malém okruhu. Vyšetřovatelé však bojovali nejen s časem, ale i s technologiemi, které dnes považujeme za samozřejmost.
Když byla analýza DNA ještě nedostupným luxusem
Podle výpovědí odborníků v reportáži CNA neměla tehdejší Jižní Korea k dispozici moderní testování DNA. Vyšetřovatelé se spoléhali na krevní skupinu, výpovědi, ruční porovnávání otisků prstů a stop, které často nedokázali správně vyhodnotit.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Pět chlapců zmizelo za bílého dne při hledání žab: To, co následovalo, dodnes nahání husí kůži
Policie se zaměřila na muže s krevní skupinou B. Jak později upozornili odborníci, právě to se ukázalo jako jedna z největších chyb v případu. Skutečný pachatel měl totiž podle Korea Herald krevní skupinu 0. To ho tehdy pomohlo vyloučit z podezření, ačkoli se pohyboval přímo v místě vyšetřování.
Právě tato chyba se stala symbolem celé kauzy. Policie měla před sebou tisíce mužů, tlak veřejnosti a téměř žádnou jistotu. A v takovém prostředí se začal rodit další zločin – ne vražda, ale justiční omyl.
Zmařených dvacet let života
V roce 1988 byla zavražděna teenagerka Park Sang-hee. Na rozdíl od předchozích případů ji pachatel napadl doma. Policie později zatkla mladého muže jménem Yoon Seung-yeo, který v této oblasti bydlel a pracoval s kovem. Podle zdrojů neexistoval žádný pádný důkaz, který by ho s vraždou spojoval. Po třídenním výslechu bez spánku, během něhož měl být bit a ponižován, se však přiznal. Později opakovaně tvrdil, že přiznání bylo vynucené.
Pro CNA Yoon vzpomínal na okamžik zatčení slovy: „Myslel jsem, že se vrátím na jídlo. Ale už jsem se nevrátil.“
Soud ho poslal na doživotí. Yoon strávil ve vězení dvacet let a po propuštění v roce 2009 nesl stigma vraha. V reportáži popsal i zvláštní detail ze svého bytu: má doma dvoje hodiny, protože ve vězení žádné mít nesměl. „Dvacet let jsem neviděl hodiny. Proto mám teď dvoje,“ řekl.
Skutečný vrah byl celou dobu mimo podezření
Zlom nastal až v roce 2019. Nové testy DNA propojily důkazy z několika starých případů s mužem, který už byl ve vězení. Lee Chun-jae si od roku 1994 odpykával doživotní trest za znásilnění a vraždu své švagrové.
Podle Korea Times se Lee Chun-jae po konfrontaci s výsledky DNA nakonec přiznal. Vyšetřovatelé uvedli, že popisoval detaily případů a dokonce kreslil místa činu. Přiznal se nejen k vraždám v Hwaseongu, ale i k dalším vraždám a přibližně třiceti znásilněním či pokusům o ně.
CNA uvádí, že Lee Chun-jae později v soudní síni mluvil bez výrazných emocí. O jedné z vražd řekl, že šlo o „impulzivní čin“. Zároveň prohlásil: „Nemyslel jsem si, že zločiny zůstanou navždy pohřbeny.“
Ještě mrazivěji působí jeho vyjádření, že nechápal, proč ho tehdy policie nepodezřívala. Podle portálu uvedl, že se s detektivy setkával, ale ti se ho ptali spíše na lidi v jeho okolí než na něj samotného.
Pravda vyšla najevo, trest už ne
Ačkoli se Lee Chun-jae přiznal k sérii vražd, za případy z Hwaseongu již nemohl být obviněn. Promlčecí lhůta totiž mezitím uplynula. Korea Herald připomíná, že oficiálně byl odsouzen pouze za vraždu své švagrové z roku 1994.
To je jeden z nejhořčejších aspektů celého případu. Země po více než třiceti letech zjistila jméno muže, kterého hledala, ale s minulostí už nebylo možné naložit tak, jak by si rodiny obětí přály.
Policie se za selhání omluvila. Podle CNN policejní šéf Bae Yong-ju přiznal, že během původního vyšetřování byl Yoon Seung-yeo napaden a donucen k falešnému přiznání. Omluvil se obětem zločinů, jejich rodinám i lidem poškozeným policejním postupem.
Yoon Seung-yeo byl v roce 2020 očištěn. Soud se mu podle médií omluvil za to, že v minulosti neodhalil policejní násilí, chyby ve vyšetřování a nedostatky v důkazech.
PŘEČTĚTE SI TAKÉ: Jeden z nejtemnějších japonských kriminálních případů. Pachatel nepotřeboval zbraň, aby se stal sériovým vrahem
Případ, který otřásl Koreou i filmem
Vraždy v Hwaseongu se hluboce vryly do paměti jihokorejské společnosti. Inspirovaly film Memories of Murder z roku 2003, který se stal jedním z nejznámějších kriminálních filmů asijské kinematografie.
Režisér Bong Joon-ho pro Los Angeles Times uvedl, že šlo o „děsivou událost“, která se pro Koreu stala kolektivním traumatem. Během příprav filmu se setkával s policisty i novináři a snažil se pochopit průběh vyšetřování i samotná selhání systému. Jediný člověk, s nímž se nikdy nemohl setkat, byl vrah.
Právě tuto frustraci přenesl i do jedné z nejikoničtějších scén filmu. V samém závěru se hlavní postava detektiva, kterého ztvárnil Song Kang-ho, po letech vrací na místo činu a podívá se přímo do kamery. Pohled směřuje k divákovi, jako na někoho, kdo by mohl být odpovědí, kterou vyšetřování nikdy nenašlo.
Tato scéna se stala symbolem celé kauzy: otevřená otázka bez odpovědi, ticho, které přetrvávalo desetiletí.
Když se po letech objevila jeho fotografie, režisér přiznal, že potřeboval čas, aby dokázal zpracovat své emoce. I to ukazuje, jak hluboce tento případ zasáhl nejen rodiny obětí, ale i kulturní paměť země.
Více než jen dopadený vrah
Případ Lee Chun-jae není jen příběhem sériového vraha, kterého moderní technologie dopadly po třiceti letech. Je to také příběh žen, které se nevrátily domů. Příběh komunity, která roky žila ve strachu. A příběh muže, kterému systém vzal dvě desetiletí života, protože potřeboval viníka dříve, než měl důkazy.
Možná právě proto tento případ dodnes působí tak silně. Neuzavírá se jednoduchou větou, že vraha nakonec našli. Za touto větou zůstává otázka, kolik bolesti způsobily nejen jeho činy, ale i to, jak dlouho nikdo nedokázal říct pravdu.
A když pravda konečně vyšla najevo, pro mnohé už přišla příliš pozdě.
Zdroje: BBC, CNA, Korea Herald, Korea Times, CNN, Los Angeles Times, IndieWire
