Je pár minut před třetí ráno, dům je prázdný a jediné světlo vychází z obrazovky, na které místo pořadu běží jen zrnění. Plyšová hračka s nově přišitým jménem čeká v napuštěné vaně a vy se se sklenicí slané vody krčíte ve skříni. Takhle podle návodů začíná hra, kterou si uživatelé internetu kdysi předávali na anonymním fóru. Kdo ji zkusil, posílal hlášení přímo z úkrytu, a ne každé z nich skončilo tak, jak by si přihlížející přáli.
Schovávanou zná každé dítě. Jeden počítá, ostatní se rozběhnou do úkrytů a pak se čeká, kdo bude nalezen jako první. V Japonsku ale existuje verze, kterou nikdo nehraje na zahradě ani s kamarády. Říká se jí hitori kakurenbo, tedy schovávaná o samotě, a protivníkem v ní není člověk, nýbrž plyšová hračka.
Hra patří k nejznámějším městským legendám z doby internetu. Na rozdíl od starých strašidelných příběhů, které si lidé předávali po generace, má poměrně přesné datum narození i místo, kde se poprvé objevila.
Návod, který se zrodil na anonymním fóru
Podle webu Japan Makes Me Scared, který se japonským hororovým legendám věnuje dlouhodobě, se podrobný návod objevil kolem roku 2007 na japonském anonymním diskusním fóru. Několik uživatelů hru vyzkoušelo a o zvláštních zážitcích psalo přímo do vláken. Pozornost se rychle nabalovala a z okrajového příspěvku se stal fenomén, o kterém mluvil celý japonský internet. Hra má i druhé jméno, hitori oni gokko, tedy honička o samotě.
Spisovatelka Thersa Matsuura, finalistka hororové Ceny Brama Stokera, o hře poprvé slyšela právě v roce 2007. V epizodě svého podcastu Uncanny Japan vzpomíná, že ji tehdy mladí lidé hráli i naživo na internetu, zatímco ostatní jejich hlášení sledovali v přímém přenosu.
Návody se pak kopírovaly z webu na web a každý autor k nim přidával vlastní detaily. Jádro pravidel ale zůstává stejné a právě jeho pečlivost dělá z obyčejné dětské hry rituál.
Rýže místo vaty a jméno, které nesmí patřit vám
Hráč podle návodů potřebuje plyšovou hračku s rukama a nohama, hrst rýže, ustřižené nehty, jehlu s červenou nití, ostrý předmět a sklenici slané vody. Z hračky vyndá vatu, nahradí ji rýží a přidá k ní vlastní nehty. Otvor zašije červenou nití, hračku jí ještě několikrát omotá a dá jí jméno. Své vlastní to být nesmí.
Do vany se napustí voda a v úkrytu, nejčastěji ve skříni, čeká sklenice slané vody. Hra smí začít až ve tři hodiny ráno a v domě nesmí být nikdo další. Hráč třikrát nahlas řekne, že jako první hledá on sám, hračku ponoří do vany, zhasne všechna světla a nechá běžet jen televizi. Podle podcastu Uncanny Japan má ukazovat pouze šum.
Následuje odpočítávání do deseti se zavřenýma očima, návrat do koupelny a věta „Našel jsem tě.“ Hráč pak hračku bodne, oznámí jí, že teď hledá ona, a sám se i se slanou vodou schová.
Konec má stejně přesná pravidla. Hráč si nabere slanou vodu do úst, nesmí ji spolknout ani vyplivnout a vydá se hračku hledat. Ta podle vyprávění nemusí ležet tam, kde ji nechal. Když ji najde, polije ji zbytkem vody ze sklenice, vyplivne na ni i vodu z úst a třikrát řekne, že vyhrál. Hra nemá trvat déle než dvě hodiny a hračku je potřeba do pár dní spálit.
Ze tmy přicházela hlášení, která nikdo nedokázal vysvětlit
Právě zážitky z úkrytů udělaly z hitori kakurenbo legendu. Podle Japan Makes Me Scared hráči psali o hračce, která zmizela, o ťukání a ranách bez zjevné příčiny, o elektronice, která se sama zapínala a vypínala, ale i o nevolnosti, pískání v uších a hlasech. Thersa Matsuura k tomu přidává televizi, která sama přepíná kanály, a kroky v prázdném bytě. Zkrátka paranormální jevy jako z hororového filmu. Nejvíc jí ale utkvěly společné hry na internetu. Vzpomíná, jak jeden z hráčů uprostřed hry najednou přestal odpovídat a všechny, kdo jen přihlíželi, to hluboce znepokojilo.
Žádný z těchto příběhů se nedá ověřit. Legendě to ale nikdy neubíralo na síle, spíš naopak. Čím víc lidí psalo, že se jim stalo něco zvláštního, tím víc dalších chtělo vědět, jestli to zažijí také.
Vyvolávání duchů, nebo jen strach, který roste ve tmě?
První příspěvek na fóru popisoval hru jako způsob, jak přivolat mrtvé. Hračka v ní slouží jako takzvané joriširo, tedy předmět, do kterého se může vtělit duch. Rýže zastupuje maso, červená nit cévy, voda má ducha probudit a sůl chránit před zlem. Spálení hračky pak podle tohoto výkladu přetíná spojení s tím, co do ní vstoupilo.
Jiný výklad v ní vidí kletbu, kterou hráč sesílá sám na sebe, protože hračka nese jeho nehty a zastupuje jeho samotného. Připomíná přitom starý japonský kletební rituál uši no toki mairi, u kterého také nesmí být žádný svědek. Stejný web ale nabízí i střízlivější vysvětlení. Kdo se několik hodin krčí ve tmě a čeká, že se něco stane, snadno přisoudí obyčejnému zvuku nadpřirozený původ. U společných her na internetu se navíc strach mohl přenášet z jednoho hráče na druhého.
Z internetového fóra až do kin a mobilních seriálů
Hitori kakurenbo dnes patří ke stálicím japonského hororu. Už v roce 2012 měl premiéru celovečerní film Hitori kakurenbo: Gekidžóban šin toši densecu, ve kterém středoškoláci z filmového kroužku natáčejí snímek o rituálu a noční natáčení ve škole se jim vymkne z rukou, jak uvádí japonská filmová databáze Jorudan.
Letos v červenci uvedla televize Fuji TV ve své aplikaci FOD SHORT seriál, jehož název by se dal přeložit jako Městská legenda: zkusili jsme hitori kakurenbo ve strašidelné nemocnici. Má šedesát zhruba minutových dílů určených pro mobily a natáčel se celý v opravdové opuštěné nemocnici. Hlavní hrdina, streamer bez diváků, se v něm v noci vplíží do nemocnice, začnou se dít podivné věci a panenka posedlá duchem se za ním vydá s nožem. Fuji TV hru v tiskové zprávě označuje za zábavu, kterou člověk nemá nikdy zkoušet. Japonský web Fun Japan letos v červnu zařadil hitori kakurenbo mezi šestnáct strašidelných příběhů, které se v Japonsku vyprávějí jako pravdivé, a připomíná, že jde o nebezpečný rituál rozšířený přes internet.
Zdroje: Japan Makes Me Scared, Uncanny Japan, USC Digital Folklore Archives, Fuji TV, Jorudan, Fun Japan