Korejský poloostrov je domovem řady zajímavých legend, které se po staletí předávají z generace na generaci. Některé z nich jsou fascinující součástí příběhů populárních korejských dramat. Co je to gumiho nebo dokkaebi? Na jaká strašidla je třeba si dávat pozor?
Příběhy o korejských bájných bytostech se tradují už tisíce let. Nejstarší písemné zmínky pocházejí z 12. století, ale je zřejmé, že příběhy v ústní podobě existovaly mnohem dříve. Mnoho lidových příběhů s fantastickým dějem má kořeny ve starověkých náboženstvích. Téměř totožné příběhy se vyskytují v šamanismu, hinduismu, buddhismu, konfucianismu nebo taoismu. Jste připraveni ponořit se do starobylých korejských ústních tradic? Pojďte do toho!
Nejoblíbenějším korejským mýtickým tvorem je dokkaebi. Často bývá zobrazován jako skřet, ale jeho vzhled se liší od toho, jak si ho představují lidé na Západě. Tradiční dokkaebi je zobrazován jako místní bůh, který přinášel lidem štěstí, ale v některých částech Koreje prý přináší neštovice. Lidé věřili, že dokkaebi dokáže ovládat všechny vodní tvory. Někteří ho považovali za duchaplnou bytost, jiní byli přesvědčeni, že je to zákeřný tvor, který je mimořádně zdatným zápasníkem. Podle starých záznamů ho Korejci zbožňovali, vzývali a uctívali. Někteří si ho představovali jako ženu okouzlující krásy, z níž se rodily polobožské děti s nadpřirozenými schopnostmi. Postupem času byla představa o dokkaebiho zkreslena a dnešní generace Korejců díky dramatům nezná jeho pravou podobu. Historická dokkaebi je na první pohled děsivá bytost. Má dlouhé chlupaté tělo, jeden nebo dva rohy, tesáky, jasně zbarvenou kůži a často jen jedno vypouklé oko a nohu na pravém boku. Vůbec nevypadá jako člověk a už vůbec ne jako herec Gong Yoo, který ho ztvárnil v dramatu Strážce: Osamělý a velký bůh z roku 2016. Dokkaebi se díky tomuto dramatu stal nejznámějším korejským skřetem. Není to duch, nepochází ze světa mrtvých. Rodí se z předmětů navlhčených lidskou krví. Nosí kouzelné předměty, například klobouk, který ho činí neviditelným.
Nejmytičtějším korejským tvorem je Gwishin. Objevuje se podobně jako duchové po celé Asii. Je to žena oblečená do dlouhého bílého hanboku, do kterého se oblékají chudí Korejci, s dlouhými černými vlasy a děsivým obličejem. Duch je ve světě lidí, dokud neukončí nevyřešené spory nebo se nepomstí. Nejčastěji se vyskytuje v opuštěných budovách, domech a školách. Mezi nejznámější duchy patří panenský duch cheonyeo a vodní duch mul gwishin. Cheonyeo je prokletý duch ženy, která zemřela před ztrátou panenství. Mnozí věří, že legenda sloužila k zastrašování dívek, aby se hrnuly do manželství. Dětské sňatky a předčasná těhotenství dívek byly v Koreji velmi časté. Legenda o duchu panny byla populární za dynastie Čoson, kdy Korea přijala konfucianismus, který kladl důraz na brzké manželství. Mnozí tvrdí, že dodnes vídají cheonyeo podél silnic na venkově. Mul gwishin je duch člověka, který se utopil a jeho tělo se nikdy nenašlo nebo byl zavražděn a vhozen do vody. Duch se potlouká po březích řek, potoků a jezer a volá o společnost, protože zemřel sám. Když se k němu člověk přiblíží, stáhne ho do vody. Někdy stáhne do vody jen toho, kdo se podobá svému vrahovi. Člověk, který duchovi odmítne poskytnout pomoc, umírá záhadnou smrtí. Do širšího povědomí veřejnosti se Gwishin dostal díky korejskému hororu Šeptající chodby z roku 1998.
Nejmajestátnějším korejským mýtickým tvorem je Gumiho. Vyskytuje se také v Číně jako Huli jing nebo v Japonsku jako Kitsune. Zatímco v čínské a japonské mytologii se jedná o neškodné tvory, v korejské verzi je to tvor, který škodí lidem a způsobuje smrt. Je to devítiocasá liška, která dokáže měnit svou podobu (ale stále má liščí rysy), nejčastěji je to žena nebývalé krásy. Aby se mohla stát člověkem, musí se dožít tisíce let. Říká se, že aby se stala člověkem, musí během tisíce let sníst játra nebo srdce tisíců mužů, které přitahuje svou krásou. Často je zobrazována jako krvelačná bytost toužící po lidském mase a energii. Tu získává pomocí perly, kterou při polibku vloží muži do úst a zase si ji vezme zpět. Existují legendy, které vyprávějí, jak muž perlu spolkl. Muž nezemřel, pouze získal poznání nebe, země a lidí. Jejími oběťmi jsou nejen muži, ale i děti. Když je její totožnost odhalena, má tendenci utéct. Poznají ji psi, kteří se k ní chovají nepřátelsky. Moderní vyobrazení jí dávají jemnější podobu a její podobu dostávají i muži. Mezi její nejznámější dramata patří My Girlfriend Is a Gumiho z roku 2010 – Gumiho hrála Shin Min Ha, a Tale of the Nine Tailed z roku 2020, kde Gumiho ztvárnil Lee Dong Wook. Popularitu si získalo i drama My Roommate Is a Gumiho z roku 2021, kde Gumiho ztvárnil Jang Ki Yong.
Nejlidštějším korejským mýtickým tvorem je Jeoseung Saja (z kor. saja posel a jeosung posmrtný život). Je to obdoba smrtky. Od západního pojetí smrtky se liší kompetencemi i vzhledem. Ačkoli Jeoseung Saja představuje smrt, podobá se člověku. Je mimořádně bledý, vysoký, s ostrým výrazem očí, černými rty, nosí černý hanbok a černý klobouk, který chrání jeho identitu a zajišťuje spojení s božstvím. Působí ve službách krále podsvětí Yunmu, který ho posílá, aby přivedl duše zemřelých do posmrtného života. Setkává se tak s duchem gwishinem a skřetem dokkaebim. Na rozdíl od západní smrtky, která je vnímána jako chladný a nekompromisní kostlivec v černém plášti s kosou, se korejská podoba vyznačuje lidskostí a soucitem. Pomáhá duším vyřešit nevyřešené záležitosti, uděluje odpuštění a lze ji uplatit penězi, aby člověk žil déle. Jeoseung Saja se zjevuje na specifických místech, jako jsou nemocnice, hřbitovy a místa nehod, a třikrát přečte jméno z kusu červené látky. Mytickou bytost můžeme vidět v dramatu Black z roku 2017 se Song Seung Heonem v hlavní roli.
Nejneodolatelnějším korejským mýtickým stvořením je Bul Gae. Je to chlupatý, divoký, silný a ohnivý pes, kterým Korejci v minulosti vysvětlovali zatmění Slunce a Měsíce. Jedná se o tvory, kteří vycházejí z původního plemene sapsari (v překladu pes pronásledující duchy). Podle legendy patří ohniví psi králi temnot Gamangnarovi, který byl unaven věčnou tmou a poslal své psy, aby přivedli slunce a měsíc do jeho království. Když se ohniví psi pokusili zakousnout do Slunce, bylo příliš horké, takže ho psi neudrželi a pustili. Když se psi pokusili vzít Měsíc, měli příliš zmrzlou tlamu, a tak Měsíc pustili. Král se nevzdal a poslal psy za Sluncem a Měsícem opakovaně. S každým pokusem byli psi zběsilejší. Podle korejské legendy jsou tmavé části Slunce a Měsíce při zatmění těmi, do kterých se psi zakousnou. Když zatmění skončí, je to okamžik, kdy to psi vzdali. Dnes se v Jižní Koreji vyskytuje pes s červenokaštanovou srstí, jantarově zbarveným nosem a očima, kterému v 90. letech 20. století hrozilo vyhynutí kvůli údajně chutnému masu. V roce 2012 se toto plemeno podařilo zachránit díky úsilí univerzity v Dongyangu, která zkoumala a znovu vyšlechtila zbývajících 20 jedinců.
Zdroj: 90daykorean.com, koreabyme.com, world.kbs.co.kr, mythlok.com, oldworldgods.com
