Byl srpnový podvečer a letadlo bylo skoro plné. Lidé mířili domů za rodinami na svátky, kdy Japonci vzpomínají na své předky. Krátce po startu se ozvala rána a pro piloty začal boj, který trval přes půl hodiny. Co se během něj dělo na palubě, víme díky několika vzkazům a svědectví jedné z mála přeživších.
Bylo 12. srpna 1985 a Japonsko žilo svátky Obon. Kdo může, vrací se do rodného města, uklízí hroby předků a tráví pár dní s rodinou. Z tokijského letiště Haneda odlétá Boeing 747 společnosti Japan Airlines s označením let 123. Míří do Ósaky a cesta má trvat zhruba hodinu. Na palubě bylo 524 lidí: 509 cestujících a 15 členů posádky. Mezi cestujícími jsou rodiny s malými dětmi i populární zpěvák, nejznámější jméno na seznamu cestujících. Do Ósaky už ale nikdo z nich nedoletí.
Rána nad hlavami všechno změnila
V řadě 56 na sedadle C sedí Jumi Očiaiová. Je letuškou Japan Airlines, ten den ale neletí ve službě, cestuje jako pasažérka. V 18:25 uslyší nad hlavou hlasitou ránu a rozbolí ji uši. Kabina se náhle rozjasní, otevře se větrací mřížka pod sedadly posádky a spadnou kyslíkové masky. Tak to popsala v tehdejší výpovědi, kterou o dva dny později přinesla americká agentura UPI.
Letadlo se najednou začne kymácet a houpat nahoru a dolů. Lidé vědí, že se něco děje, a propuká panika. Očiaiová si nejdřív myslí, že se stroj otáčí zpátky k Tokiu. Pak pomáhá kolegyním rozdávat záchranné vesty a kontroluje, jestli mají cestující zapnuté pásy. A co se vlastně stalo? Teprve vyšetřování později ukázalo, co se stalo. Výbuch v zadní části letadla utrhl skoro celou svislou ocasní plochu a přerušil hydraulické systémy, bez kterých se letadlo nedá pořádně řídit.
Dvaatřicet minut boje o přežití
Kapitán Masami Takahama a první důstojník Jutaka Sasaki se podle deníku South China Morning Post snažili poškozený stroj udržet ve vzduchu dvaatřicet minut. Bez ocasní plochy a bez hydrauliky ale neměli čím ho ovládat.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Po jaderné katastrofě ve Fukušimě zůstal v zakázané zóně jediný člověk. Důvod, proč odmítl odejít, dojímá celý svět
Kolem 18:56 letadlo narazilo do hřebene Osutaka v prefektuře Gunma, zhruba 120 kilometrů severozápadně od Tokia. Zemřelo 520 lidí, mezi nimi zhruba tucet nemluvňat. Dodnes jde o nejhorší pád letadla v historii, při kterém havaroval jediný stroj.
Vzkazy z padajícího letadla
Někteří cestující si během posledních minut uvědomili, že přistání nepřijde. Ještě stihli napsat poslední vzkazy svým blízkým.
Hirocugu Kawaguči napsal rodině vzkaz. Dnes ho mohou vidět návštěvníci centra pro bezpečnost letectví, které Japan Airlines otevřely v roce 2006 nedaleko letiště Haneda. Jak připomíná magazín Tokyo Weekender, vystavené jsou tam i trosky letadla, poškozená zadní přepážka, sedadla a hodinky, které se zastavily. Jiný cestující do svého vzkazu zapsal, že v 18:30 se letadlo točí a rychle klesá. Prosil, aby se jeho blízcí dobře postarali o děti, a děkoval za šťastný život. Je
Přežili jen čtyři
Jumi Očiaiová si pamatuje, jak letadlo spadlo prudce dolů a sedadla začala létat kabinou. Pak se na ni navršila a přimáčkla ji. Ucítila bolest v břiše a ztratila vědomí. Další, co si vybavuje, je mužský hlas. „Bylo ráno,“ popsala. Přežila spolu s dalšími třemi lidmi. Byly to Hiroko Jošizakiová, její dcera Mikiko a dvanáctiletá dívka. Všichni ostatní na palubě zemřeli.
Mezi oběťmi byl i tehdy třiačtyřicetiletý zpěvák Kju Sakamoto. Jeho píseň Ue o muite aruko, kterou západní posluchači znají pod názvem Sukiyaki, byla první skladbou asijského interpreta, která se dostala na vrchol americké hitparády Billboard.
Oprava, která selhala
Na příčině se vyšetřovatelé shodli. Sedm let před neštěstím opravovali technici výrobce Boeing na letadle zadní tlakovou přepážku a opravu neudělali dobře. Japan Airlines pak podle agentury AFP nedostatečně hlídaly, v jakém je stavu. Drobné praskliny, kterých si nikdo nevšiml, se ve vzduchu rozevřely a tlak zničil ocasní plochu.
Hora je místo, kde se rodiny zesnulých stále vracejí
Loni v srpnu uplynulo od neštěstí čtyřicet let. Na hřeben Osutaka vystoupaly stovky pozůstalých a přátel. Podle deníku The Japan Times se modlili u pamětních značek podél cesty a u pomníku obětem rozezněli zvon za bezpečnost letectví.
Mezi nimi byla devětašedesátiletá Kimi Ozawová z Ósaky, která při neštěstí ztratila devětadvacetiletého manžela Takajukiho. Hřeben podle ní je „místem, kde se pozůstalí scházejí, aby se modlili za bezpečí“. Třiapadesátiletý Tošitami Cudži přišel o otce, když bylo otci 39 let. Na horu začal chodit až ve stejném věku, předtím se se ztrátou dlouho vyrovnával.
ČTĚTE TAKÉ: Ráno je s úsměvem doprovodili do tříd, domů se už nevrátili: Ze slov zdrcených rodičů naskakuje husí kůže
Žena, která při neštěstí přišla o mladšího bratra, řekla televizi Fuji TV: „Chci mu říct, že celá jeho rodina žije a jeho duši nese na svých ramenou.“
Kuniko Mijadžimová, která vede skupinu pozůstalých, k výročí vydala s dalšími rodinami sborník vzpomínek, první po deseti letech. „Bezpečnost je něco, co musíme budovat společně, ne se za ni jen modlit nebo si ji přát,“ řekla japonské agentuře Kjódó.
Z jedné nedokonalé opravy vznikly praskliny, z prasklin tragédie a z tragédie hora, na kterou se lidé po čtyřiceti letech pořád vracejí. Vzkaz psaný v padajícím letadle je dnes vystavený jako připomínka toho, proč se v letectví nesmí nic odbýt. A Japonsko na ně nezapomíná.
Zdroje: The Japan Times, AFP, Kjódó, South China Morning Post, Tokyo Weekender, UPI