Zatímco noc přikryla krajinu tichem, v budově určené k péči a bezpečí se odehrála událost, která navždy změnila desítky životů a otřásla celým Japonskem. Stačilo jen pár hodin, aby se z místa klidu stala nejtemnější vzpomínka. Co přesně se té noci za zavřenými dveřmi stalo a jaké mrazivé myšlenky vedly člověka k takovému kroku, začalo postupně vycházet na povrch až v následujících dnech.
Za zdmi zařízení panoval klid, jaký přichází v hodinách, kdy město dávno usíná a chodby zůstávají téměř prázdné. V pokojích spali lidé, kteří byli odkázáni na péči druhých a pro které mělo být toto místo především bezpečným domovem. Nikdo z nich nemohl tušit, že právě tato noc změní jejich životy navždy. Krátce po půlnoci se ticho začalo vytrácet. Chodbami zařízení se pohyboval muž, který toto místo dobře znal. Každý jeho krok ho vedl dál do budovy, kterou kdysi procházel. Tentokrát se však vracel za úplně jiným účelem. Ve tmě postupoval chodbami, zatímco většina lidí uvnitř stále spala a netušila, co se kolem nich odehrává. Venku zůstávalo město ponořené do tmy a nic nenasvědčovalo tomu, že se právě odehrává událost, která se později zapíše mezi nejtemnější kapitoly moderních dějin Japonska.
Masakr v nočních hodinách
V noci z 25. na 26. července 2016 došlo v zařízení Tsukui Yamayuri-en ve městě Sagamihara v japonské prefektuře Kanagawa k jednomu z nejtragičtějších případů hromadného násilí v moderní historii Japonska. Zařízení poskytovalo dlouhodobou péči lidem s mentálním postižením a v době útoku v něm žilo několik desítek rezidentů. Krátce po druhé hodině ráno se do areálu dostal ozbrojený muž Satoshi Uematsu. Následně začal procházet jednotlivé části zařízení a útočit na rezidenty, kteří v té době většinou spali ve svých pokojích. Podle vyšetřovatelů postupoval systematicky a zaměřoval se především na samotné obyvatele, nikoli na personál. Celkem zemřelo 19 lidí a dalších 26 bylo zraněno, přičemž část zraněných utrpěla velmi vážná poranění. Útok skončil ještě před rozedněním. Muž následně zařízení opustil a odjel na policejní stanici, kde se sám přihlásil a uvedl, že útok spáchal. Policie ho následně zadržela.
Z pečovatele pachatelem
Útočníkem byl šestadvacetiletý Satoshi Uematsu, který měl k zařízení blízký vztah. Před útokem zde pracoval jako pečovatel a dobře znal prostředí zařízení i jeho rezidenty. Díky své práci se orientoval v budově a znal také způsob, jakým byla péče organizována. Po odchodu ze zaměstnání se však jeho vztah k zařízení výrazně změnil. Začal otevřeně vyjadřovat negativní postoje vůči lidem s těžkým mentálním postižením a postupně své názory formuloval stále radikálněji. Ještě před útokem dokonce zaslal předsedovi japonského parlamentu dopis, ve kterém popisoval své představy o odstranění lidí s těžkým postižením. V dopise podle dostupných informací uvedl, že je připraven zabít stovky lidí, a tvrdil, že by tím jejich rodinám i společnosti ulehčil. Jeho chování se proto dostalo do pozornosti okolí a následně i policie. Přesto se mu podařilo znovu dostat do zařízení a v noci 26. července svůj plán uskutečnit. Jeho minulost zaměstnance tak hrála v pozdějším vyšetřování důležitou roli, protože ukazovala, že místo útoku dobře znal a své jednání si připravoval již dlouho před osudnou nocí.
Uematsuova představa o eutanazii
Uematsu svou představu o eutanazii stavěl na přesvědčení, že lidé s těžkým mentálním postižením nejsou schopni vést plnohodnotný život a zároveň představují značnou zátěž pro své okolí. Domníval se, že jejich rodiny a společnost musí vynakládat velké množství času a prostředků na jejich péči, a proto by podle něj mělo být možné jejich život ukončit. Ve své představě přitom rozlišoval mezi lidmi, kteří byli schopni komunikovat a samostatně se zapojovat do společnosti, a těmi, kteří toho podle něj nebyli schopni. Právě u druhé skupiny považoval eutanazii za přijatelné řešení, pokud by s ní souhlasili jejich opatrovníci. Své názory tak prezentoval jako způsob, jak podle něj ulevit rodinám i celé společnosti od náročné péče. Tato představa však vycházela z jeho vlastního přesvědčení, že hodnota života člověka může být posuzována podle jeho schopností a míry samostatnosti.
Otázka příčetnosti
Když Satoshi Uematsu stanul před soudem, jeho obhájci zvolili poměrně neobvyklou strategii. Uematsu samotný totiž nepopíral, že útok provedl. Jeho právní tým se proto nesnažil dokazovat, že je nevinný, ale zaměřil se na otázku, zda za své jednání mohl být v době útoku plně trestně odpovědný. Obhajoba tvrdila, že Uematsu trpěl psychickými problémy, které mohly souviset s jeho užíváním marihuany, a že v době útoku proto mohl mít výrazně omezenou schopnost rozpoznat protiprávnost svého jednání nebo své chování ovládat. Pokud by soud tento argument přijal, mohl být buď zproštěn trestní odpovědnosti, nebo by jeho trest mohl být zmírněn. Paradoxem celého procesu však bylo, že s touto obhajobou nesouhlasil ani samotný Uematsu. Během výslechu uvedl, že si svého jednání byl vědom a že podle něj bylo nesprávné tvrdit, že nenese trestní odpovědnost. Obhajoba přesto na svém argumentu trvala. Soud nakonec dospěl k závěru, že Uematsu byl v době útoku schopen rozpoznat povahu svého jednání a ovládat své chování.
Padl rozsudek, který si rodiny obětí přály
Téměř čtyři roky po útoku, 16. března 2020, odsoudil okresní soud v Jokohamě Satoshiho Uematsua k trestu smrti. Soud dospěl k závěru, že byl v době útoku schopen rozpoznat povahu svého jednání a ovládat své chování. Při rozhodování zohlednil také závažnost celého případu, při kterém zemřelo 19 lidí a dalších 26 bylo zraněno. Uematsu 30. března 2020 stáhl své odvolání, a rozsudek se tak stal pravomocným.
Trest smrti je v Japonsku stále legální a je součástí tamního trestního systému. Japonský trestní zákoník umožňuje za vraždu uložit trest smrti, doživotní trest odnětí svobody nebo časově omezený trest. Trest smrti proto není automatickým následkem každé vraždy, ale soud o něm rozhoduje podle okolností konkrétního případu. Významnou roli může hrát například počet obětí, způsob provedení činu nebo celková závažnost případu. V případě Uematsua se jednalo o útok s velkým počtem obětí, který byl podle soudu předem naplánovaný.
Japonsko patří mezi země, které trest smrti stále zachovávají. Popravy se v zemi provádějí oběšením ve vězeňských zařízeních. Po vynesení rozsudku však poprava nemusí následovat okamžitě a odsouzení mohou v cele smrti strávit řadu let. Uematsu je i v současnosti stále naživu a jeho trest smrti nebyl vykonán. Jeho rozsudek zůstává pravomocný, přestože se později pokusil o obnovu řízení. V roce 2026 byla jeho další žádost o obnovu řízení zamítnuta.
Případ tak zůstává jedním z nejtragičtějších případů hromadného násilí v Japonsku. V době útoku šlo o nejhorší masové zabití v zemi od konce druhé světové války a jeho 19 obětí znamenalo více mrtvých než při většině předchozích podobných útoků v poválečném Japonsku. O tři roky později však počet obětí překonal požár studia Kyoto Animation, při kterém zemřelo 36 lidí. Přesto případ zůstává výjimečný nejen počtem obětí, ale také tím, že útok byl namířen proti lidem s postižením, které Uematsu považoval za méněcenné.
VYZKOUŠEJTE TAKÉ NÁŠ KVÍZ: Kolik si pamatujete ze školy o historii Asie bez googlení? Získat plný počet není náročné
Zdroje: BBC, Asahi, Theguardian, Voanews, CNN, NewsOnJapan, ECPM, Amnesty, Jurist, Spokesman, Kobe