Devítiletý chlapec ještě před setměním lezl po prolézačkách kousek od domova a nikdo neměl důvod se o něj bát. Když pro něj otec přišel, hřiště bylo prázdné. Pozdě večer v bytě zazvonil telefon. Ozval se v něm klidný, až zdvořilý mužský hlas, který nekřičel a jen věcně diktoval pokyny. Rodina tehdy ještě netušila, že ho bude slýchat celé týdny a že ho jednou pustí z nahrávek celé zemi.
Psal se 29. leden 1991 a soulská čtvrť Apgujeong patřila už tehdy k nejbohatším místům v zemi. Devítiletý I Hjong-ho (v angličtině Lee Hyung-ho) si odpoledne hrál na hřišti před budovou číslo 205 v sídlišti Hyundai. Naposledy ho tam podle deníku Korea JoongAng Daily viděli kolem dvacíti minut po páté na prolézačkách. Když otec kolem sedmé večer vyšel chlapce hledat, nebyl na hřišti nikdo.
Tehdejší deník Seoul Shinmun citoval kamaráda, který Hjong-ha zahlédl samotného na houpačce ještě kolem šesté. Pak se po něm slehla zem.
Hlas, který nikdy nezvýšil tón
Kolem jedenácté večer zazvonil telefon. „Hjong-ho je u nás. Připravte sedmdesát milionů wonů a auto s telefonem. Nikomu nic neříkejte,“ ozvalo se ze sluchátka podle jihokorejského deníku Money Today. Částka by podle dnešního kurzu odpovídala zhruba 1,1 milionu korun, v Koreji počátku devadesátých let to ale bylo jmění.
Hlas byl klidný a vyrovnaný. Únosce mluvil spisovně, používal zdvořilé obraty a anglická slova vyslovoval bezchybně. Občas řekl „my“, a tak vyšetřovatelé dlouho zvažovali, jestli nejednal s komplici.
Kolikrát rodině volal, se dodnes uvádí různě. Korea JoongAng Daily píše o víc než šedesáti telefonátech, investigativní pořad televize SBS z roku 2011 jich napočítal sedmaosmdesát, přičemž policie jich nahrála šestačtyřicet.
Pasti, které nesklaply
Rodina se snažila dělat všechno tak, jak muž chtěl, a policie se zatím držela v pozadí. Únosce byl ale vždycky o krok napřed. Když měli rodiče nechat auto s penězi na parkovišti u letiště Kimpcho, nikdo si pro ně nepřišel. V autě se totiž schovával detektiv a volající později prozradil, že na zadním sedadle někoho viděl. Jindy zase rodině zavolal a vydával se za policistu, aby si ověřil, jestli s ní policie spolupracuje. Posílal otce po celém Soulu podle vzkazů, které nechával na různých místech. Na žádném z nich vyšetřovatelé nenašli jediný otisk prstu.
Třináctého února si únosce řekl o padesát milionů wonů, dnes asi 820 tisíc korun. Tašku s penězi měl otec nechat na kovové rozvodné skříni u jižního konce mostu Janghwa nad dálnicí podél řeky Han. Muž si ji tentokrát opravdu vyzvedl, a to přímo pod dohledem policistů, kterým přesto unikl. Uvnitř ale nebyly skutečné peníze. Podle Money Today v ní byla jen malá částka a balíky novin. Druhý den se únosce ozval znovu. „Pěkně jste mě napálili,“ řekl podle serveru OSEN, který shrnul díl pořadu televize SBS z roku 2025. Pak telefony utichly.
Devatenáctého února se v bance objevil muž, který chtěl vybrat peníze z jednoho z účtů, které únosce rodině nadiktoval. Účet byl hlídaný, muž ale stihl utéct. Podle popisu úřednice vznikl portrét, který pak visel po celé zemi.
Zpráva, které se rodina bála nejvíc
Třináctého března 1991, po více než šesti týdnech od zmizení, našli lidé Hjong-hovo tělo v odvodňovacím kanálu na nábřeží řeky Han v Soulu. Podle pitvy chlapec zemřel udušením. Vyšetřovatelé došli k závěru, že zemřel nejspíš brzy po únosu, tedy v době, kdy rodina ještě věřila, že ho za pár dní přiveze domů. Otec, který týdny plnil každý pokyn z telefonu, pak v televizi položil otázku, na kterou dodnes nedostal odpověď: „Proč jste museli zabít mého syna?“
Teprve po nálezu těla začala policie pátrat veřejně. Speciální tým zveřejnil hlas únosce, jeho rukopis i portrét a rozdal stovky tisíc letáků. Podle Money Today nechala policie kolovat i tisíc kazet s nahrávkou hlasu, aby ho mohl slyšet kdokoli.
Nejvážnější podezření padlo na příbuzného rodiny, jehož hlas se podle tehdejšího rozboru nápadně podobal hlasu z nahrávek. Měl ale alibi, které ho v kritických dnech umisťovalo do vzdáleného Kjongdžu, a policie ho pustila. „Nejtěžší a zároveň nejdůležitější problém tohoto vyšetřování je rozpor mezi hlasovým rozborem a alibi,“ přiznala tehdy policie podle deníku Seoul Shinmun. Únosce nikdy nenašli.
Film, který chtěl dát hlasu tvář
Dvacátého devátého ledna 2006 uplynula patnáctiletá promlčecí lhůta. Vražda dítěte, která otřásla celou Jižní Koreou, tak zůstala bez potrestání. Země sice později promlčení vražd zrušila, na starší případy jako tenhle se ale nová pravidla nevztahují, připomíná Money Today.
O rok později se do kin dostal film Voice of a Murderer (Kunom moksori) režiséra Park Jin-pyo se Sol Kyung-guem v roli otce. Jeho tvůrci podle deníku Kyunghyang Shinmun diváky na konci vyzvali, aby si poslechli skutečný hlas únosce. Doufali, že ho někdo z publika pozná.
Hlas bez jména
Otec se se ztrátou nikdy nesmířil. Když se k případu loni vrátila televize SBS, řekl, že chce hlavně vědět, proč se to stalo.
Nahrávka, na které je únosce slyšet přes hodinu a čtvrt, se podle OSEN dodnes uchovává v korejském Národním forenzním ústavu. Hlas na ní zní pořád stejně klidně jako v lednu 1991. Případ patří mezi nejznámější nevyřešené případy Koreje a jméno k hlasu se nedopátral nikdo.
Zdroje: Korea JoongAng Daily, Money Today, OSEN, SBS, Kyunghyang Shinmun, Seoul Shinmun