Byl obyčejný letní večer, když se vracela domů s matkou. Netušila, že se její život za pár minut navždy změní. Pravda o tom, co se jí stalo, vyšla najevo až o desetiletí později.
Píše se rok 1978, je teplý srpnový večer na japonském ostrově Sado. Matka s dcerou se vracejí z nákupu. Dcera Hitomi, zdravotní sestra, vypráví matce Mijoši o svém dni a cesta jim rychle ubíhá. Najednou však za sebou uslyší kroky. Dojde k potyčce, Hitomi se snaží bránit, ale neznámí muži jsou silnější. Před očima se jí zatmí a cítí, že její život už nikdy nebude jako dřív.
Uneseny do KLDR
12. srpna 1978 došlo k únosu 19leté Hitomi Sogy a její 46leté matky Mijoši z jejich rodného města Sado agenty Severní Koreje. Následně je odvezli do penzionu Mangjongde na okraji hlavního města KLDR Pchjongjangu. Ženy tam věznili několik měsíců, ale nebyly tam samy.
„S veselým úsměvem a roztomilými dolíčky na tvářích mě přivítala srdečným ‚Ahoj‘,“ vzpomínala Soga na své první setkání s Megumi Jokotou, která byla unesena o rok dříve. Megumi bylo teprve 13 let, když se ze školy už nikdy nevrátila domů.
Obě mladé ženy byly pod neustálým dohledem stráží. Přes den se snažily mluvit co nejvíce korejsky, večer si ale tiše šeptaly ve svém rodném jazyce nebo zpívaly dětské písničky. Není přesně známo, zda v té době byla s nimi i Mijoši, jisté ale je, že ji po čase od dcery oddělili.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Národní hrdina, nebo chladnokrevný vrah? Důvod, proč ještě 30 let po skončení války plnil rozkazy, dodnes vyvolává husí kůži
Mluvily o svých rodinách – Megumi měla dva bratry, po kterých se jí stýskalo – a také o svých matkách a jejich vůni. Přestože dívky několikrát oddělili do různých penzionů, bydlely spolu asi osm měsíců. Nadobro je rozdělili v květnu roku 1980.
Naposledy se setkaly o šest let později v obchodě v Pchjongjangu. „Chtěla jsem k ní přiběhnout a obejmout ji, abychom oslavily naše opětovné setkání, ale dozorci nás sledovali, takže jsem nemohla,“ vzpomíná Soga. „Když se naše pohledy setkaly, pocítila jsem úlevu, protože jsem viděla, že vypadá dobře. Přesto to byl těžký okamžik.“
Manželství z donucení
Hitomi Soga měla, stejně jako ostatní unesení Japonci, učit severokorejské špiony japonštinu, japonské zvyky a chování. Její únosci jí dokonce našli manžela. V roce 1980 ji Severní Korea donutila vzít si seržanta Charlese Jenkinse – dezertéra z americké armády. Jenkins dezertoval v lednu 1965, opilý a vyděšený. Hlídkoval na jihokorejské straně a bál se, že ho zastřelí nebo pošlou do Vietnamu.
Dezertovat bylo riskantní, ale myslel si, že na ruském velvyslanectví získá azyl a při výměně vězňů se dostane domů. Později napsal: „Neuvědomil jsem si, že země, v níž jsem hledal dočasné útočiště, byla doslova obrovská, šílená věznice. Kdo se tam jednou dostane, téměř nikdy se odtud nedostane ven.“
Jenkins spolu s dalšími dezertéry prošel „výchovou“ tehdejšího vládce Kim Ir-sena, bitím, mučením a neustálým sledováním ze strany Severní Koreje, a to navzdory tomu, že již byl občanem této země. Později se proslavil rolí nepřátelského Američana v sérii propagandistických filmů a stal se „celebritou“.
Dalším rozkazem byla svatba. Jenkins si byl jistý, že si režim tímto způsobem vytvoří západně vypadající špiony, respektive bude jejich děti cvičit jako zahraniční agenty. Novomanželský pár měl společné jen jedno – nenávist k Severní Koreji. Během následujících 22 let ale našli Jenkins a Soga společně alespoň kousek štěstí. Byli rádi, že mají jeden druhého a později i své dvě dcery Miku a Brindu.
Návrat domů
Dlouhou dobu byly tyto únosy považovány za konspirační teorie. Popírala je KLDR i její japonští stoupenci. Vše se dalo do pohybu až v roce 2002, kdy tehdejší japonský premiér Džuničiró Koizumi navštívil severokorejského vůdce Kim Čong-ila. První summit mezi Japonskem a Severní Koreou přinesl Kimovo přiznání – KLDR podle něj unesla 13 japonských občanů.
„Rád bych využil této příležitosti a upřímně se omluvil za politováníhodné chování těchto lidí (únosců). Nedopustím, aby se to opakovalo,“ prohlásil vůdce ve své omluvě. Během setkání předložila KLDR také úmrtní listy osmi unesených osob. Po dvou letech přiznali, že je vyhotovili narychlo. To je jedním z důvodů pochybností nejen o jejich pravosti, ale i o tom, zda jsou tito lidé skutečně mrtví.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Měsíc jako zdroj energie pro naši planetu? Japonsko má odvážný plán, který rozděluje lidi na dva tábory
Ostatním pěti obětem bylo povoleno odcestovat na čas do Japonska pod podmínkou, že se znovu vrátí do Severní Koreje. Všichni však zůstali v Japonsku a už se nikdy nevrátili. Mezi nimi byla i Hitomi Soga. Její manžel a dcery zůstali v KLDR a jejich návrat byl komplikovanější kvůli Jenkinsově dezerci. Poté, co se však všichni znovu setkali v Indonésii a Jenkins si v Japonsku odpykal měsíční trest, usadili se společně v Sado – rodném městě Hitomi.
Moje matka není mrtvá
Hitomi Soga dodnes pokračuje v pátrání po své matce. Severní Korea nikdy nepřiznala, že by se Mijoši nacházela na jejím území, ačkoli ji unesli společně s její dcerou. „Pokud není v Severní Koreji, kde by tedy mohla být?“ ptala se Hitomi. Jak roky ubíhají, Hitomi se o matku bojí čím dál tím víc; dnes by jí už mělo být přes 90 let.
„Dospěla jsem do věku, kdy se každý den obávám, jestli je moje máma v pořádku,“ řekla v rozhovoru. „Chci poslouchat příběhy své maminky, aby ona zase poslouchala ty moje, a žít život plný smíchu a rozhovorů o nejrůznějších věcech.“
Podobnou naději v sobě živí i ohledně své dávné přítelkyně Megumi. KLDR sice předložila úmrtní list s tím, že v roce 1993 spáchala v nemocnici sebevraždu kvůli duševní nemoci. Později však datum změnili na rok 1994. Pozůstatky Megumi, které nabídli její rodině, se ukázaly jako falešné, neexistuje tedy objektivní důkaz, že je mrtvá.
Hitomi se v den svého návratu do Japonska setkala s dcerou Megumi, která jí řekla, že její matka zemřela. „Aniž by se mi podívala do očí, plakala v mém náručí. Hned jsem věděla, že jí někdo nařídil, aby to řekla,“ vzpomíná Hitomi na jejich setkání. „Megumi je určitě stále naživu.“ Dodnes neznáme přesný počet lidí unesených Severní Koreou ani jejich osud. Zbývají jen jejich příbuzní a naděje, že se jednoho dne znovu objeví.
Zdroje: Autorský text, BBC, Japan Forward, Tokyo Reporter, TAKEN! North Korea’s Criminal Abduction Of Citizens of Other Countries, The New Yorker
