Vietnamská spisovatelka Nguyễn Phan Quế Mai si mě získala už svým obsáhlým a čtivým románem Hory zpívají. Jakmile jsem ho dočetla, věděla jsem, že si nemohu nechat ujít její další knihu přeloženou do češtiny. Dítě prachu přináší propletený příběh, který se člověku okamžitě zadře pod kůži. Jistě potěší nejen milovníky asijské literatury, ale i čtenáře, kteří se zajímají o historii Vietnamu.
Stejně jako zmíněná kniha Hory zpívají, má i Dítě prachu překrásnou obálku plnou zářivých barev. Zobrazuje dvě sestry, patrně hrdinky z knihy, ve vietnamském tradičním oděvu Áo dài. Přiznám se bez mučení, že sice knihy nesoudím podle obalu, ale pokud už je takto krásný, nechám se snadno zlákat ke čtení. Taková kniha je ostatně ozdobou každé knihovny. Je ale tohle jedinou předností tohoto románu? Rozhodně ne.
Příběh se tentokrát neodvíjí postupně, ale je náležitě zašmodrchaný, ovšem v dobrém slova smyslu. Setkáváme se s několika hlavními a důležitými postavami, z nichž každá skrývá své tajemství, svou bolest a touhu po odpuštění. Děj se odehrává jak za války ve Vietnamu, tak v roce 2016, kdy mnozí Ameroasiaté doufali, že dostanou americké vízum a opustí zemi, která je nepřijala. Mezi ně patří i jeden z hrdinů, míšenec Phong, který vyrůstal v sirotčinci spravovaném jeptiškami. Narodil se jako Ameroasiat tmavé pleti, a jak už je všeobecně známo, v Asii se velebí hlavně světlá pleť. Phong a jeho rodina mají však smůlu, kterou jim přinesly stíny minulosti. Tento muž ani nezná své rodiče a mně při čtení hned šrotovalo v hlavě, kdo by tak mohl být jeho matkou, nebo otcem.
Tím spíše, že další hrdina je sice Američan, ale blonďák s modrýma očima. Do Vietnamu se vrací jako postarší ženatý muž, jenž pátrá po dívce, kterou stále tajně chová v srdci. Jeho žena Linda pamatuje na dobu, kdy odešel do války, jen neví, co všechno v Saigonu prováděl. Tímto ale výčet hlavních postav nekončí. Nyní se vrátíme do roku 1969, kdy bylo ve Vietnamu rozmístěno velké množství amerických ozbrojených sil. Dvě sestry žijící na venkově horko těžko pracovaly na poli a jelikož jejich rodina přišla o veškerý majetek, učinily rozhodnutí, které navždy silně ovlivnilo jejich život. Půvabné dívky Trang a Quynh odešly do Saigonu bavit v baru americké vojáky. Naivně si myslely, že s nimi budou jen anglicky flirtovat a pít. Jedna z nich si dala jméno Kim a posléze poznala velkou, ale zhoubnou lásku, ze které vzešel i okolím nenáviděný plod.
Možná teď stejně jako já přemýšlíte, kdo je kdo, a kam vlastně zmizeli rodiče Phonga. Mohla být jeho matkou Kim? Tuhle dívku jsem si oblíbila. Její příběh mě bavil a zajímal nejvíc. Hltala jsem ho tak, že jsem občas přeskočila kapitolu z jiné doby, a pak se k ní zpětně vrátila. Osud k té dívce nebyl zrovna milosrdný. Kvůli rodičům obětovala mnohé a odnesla si jizvy nejen na těle, ale hlavně na duši. Přesto se nevzdávala a bojovala za to, co jí bylo drahé, navzdory okolnostem a útrapám války.
Každá válka je zničující a krutá, ale stejně zničující dokážou být i tradice a nenávist vůči lidem jiné barvy pleti. Autorka v doslovu přiznává, že v knize použila příběhy Ameroasiatů, kteří se podíleli na jejím doktorandském výzkumu. Jejím cílem bylo inspirovat lidské bytosti, aby se navzájem milovaly a svět se tak stal lepším místem. Rozhodla se promluvit přímo, válku nepřikrášlovat, nestranit určitým postavám, včetně místních obyvatel. Její vyprávění je syrové až na kost a román Dítě prachu velmi propracovaný. Osobně musím přiznat, že se mi líbil o něco víc než Hory zpívají. Zůstal v mé mysli ještě dlouho poté, co jsem ho dočetla. A mohu vás ujistit, že všechny mé otázky byly v pravý čas zodpovězeny, některé až na samém konci.
Ač od války ve Vietnamu uplynulo dlouhých 50 let, svět se od té doby moc nezměnil. Tahle kniha je připomínkou toho, že lidstvo je v tomto ohledu bohužel nepoučitelné. Mocní prahnou ještě po větší moci a nezdráhají se použít násilí. Pořád je tu ale naděje… A právě k té se svým vlastním způsobem upínali všichni zmínění hrdinové. K naději a odpuštění.
Zdroj: autorský text
