Vyrazit za prací do vzdálené asijské země vyžaduje určitě kus odvahy. Není to však nemožné. Autorka knihy Gwailou Ludmila Šimková to zažila na vlastní kůži a poskytla nám velmi otevřený rozhovor o pobytu a stáži v Hongkongu. Dozvíte se, jaké byly její první dojmy, na co si musela zvykat a co ji přivedlo k nápadu vydat knihu. Nezapomeneme ani na její koníček čínskou tušovou malbu.
Kdy a proč vás začala zajímat asijská kultura? Které asijské země jste navštívila?
Od mala mě fascinovala asijská kultura, především pak ta čínská, nedokážu přesně definovat proč. Možná za to mohly obrázky a různé čínské předměty s ornamenty, které ve mně vyvolávaly pocit až tajemna a dalekého Orientu… Samozřejmě za totality byly zdroje čerpání informací velmi omezené. Střední školu jsem navštěvovala v Brně a bydlela jsem na internátu (budova internátu je nyní muzeum: Low Beerova vila — velmi zajímavá historie spojená s vilou Tugendhat). Jednou nám tam zorganizovali přednášku s cestovatelem, který Transibiřskou magistrálou přejel na východ Ruska a dále se dostal do Číny a Japonska. Tehdy jsem si řekla, že se tím směrem musím někdy podívat, i když tenkrát to byl dost nereálný sen. Rodiče za totality neměli ani auto, cestovalo se autobusem, vlakem, každý výlet po Československu byl pro mě neskutečný zážitek. Něco jako „nedostatkové zboží“. Po sametovce jsem si ale vše myslím dostatečně vynahradila. Jak se říká z odříkaného chleba největší krajíc…
Z Asie nejčastěji navštěvuji Čínu, nedokážu spočítat, kolikrát jsem se tam vrátila, mnohokrát, naposled tento rok v květnu. Procestovala jsem hodně provincií, řekla bych, že jsem viděla ty nejpodstatnější památky a zajímavosti Číny, některé vícekrát. V Číně a především v HKG mám dobré přátele. Podařilo se mi cestovat po Tibetu, jela jsem po Friendship Highway z Lhasy do Kathmandu, navštívila jsem chrámy — Shigatse, Gyance, Samye, Sakya, Rongbuku, Džokhang i Labrang, procestovala jsem i Taiwan. Z dalších zemí to byly např. Filipíny, Thajsko, Nepál, navštívila jsem malajskou část Bornea kolem Kota Kinabalu. Byla jsem v Macau a samozřejmě Hongkong byl a je moje „srdcovka“.
Na stáž jste nakonec vyrazila do Hongkongu. Jak vás toto město uvítalo a jaké byly první dojmy?
Do Hongkongu jsem zavítala několik týdnů před předáním zpět Číně (červen 1997). Byl to doslova šok. Přiletěla jsem ještě na původní letiště Kai Tak — uprostřed města, které bylo světově proslulé svým naprosto specifickým přistáváním, na internetu najdete až neuvěřitelné záběry, které vypadají jako fotomontáž, ale je to nebo byla to opravdu realita. Člověk z okýnka nahýbajícího se boeingu viděl lidi v ulicích pod sebou, paní věšící na střeše mrakodrapu prádlo, prostě strhující pohledy, do toho moře, podél kterého se přistávalo, a navíc velmi blízko hory a kopce. Piloti to přirovnávali k vzletům a přistáním na letadlové lodi a museli mít pro Hongkong speciální kurz a povolení, aby tam mohli létat.
Byla doba monzunu, takže lilo skoro každý den, vlhkost až 97 %, nešlo sušit prádlo, člověk si přitom připadal právě jako v prádelně. Neskutečné davy lidí všude kolem, všichni tenkrát v ruce drželi mobil (u nás teprve mobily začínaly, jen pár lidí z mého okolí v Česku vlastnilo vůbec první mobil) neexistoval Google, žádné mapy, soc. sítě, aplikace, chodila jsem s malým atlasem v ruce, abych se vůbec ve městě vyznala. Vše mi připadalo strašně neosobní, zrychlené. Do toho přišel tajfun, můj první tajfun v životě, takže ty začátky byly dost veselé…
Účastnila jsem se oslav předání Hongkongu, tehdy jsem o opiových válkách mezi Velkou Británií a Čínou prakticky nic nevěděla. V přístavu kotvila královská jachta Britannia, Princ Charles s posledním guvernérem Pattenem opouštěli symbolicky toto území a nastupoval 1. CEO Hongkongu Tung Chee-hwaung, se kterým jsem měla možnost se jednou osobně setkat. Tehdejší obrovský ohňostroj v přístavu byl nezapomenutelný.
Jak se vám dařilo sblížit se s místními lidmi? Čím jsou jiní a co bylo nejtěžší přijmout, nebo si na to zvyknout?
Ze začátku, jak jsem již uvedla, bylo vše neosobní, strašně rychlé, až neuchopitelné. Před tím jsem cestovala po pevninské Číně a naivně si myslela, že tak nějak podobně jako tam se lidé v Hongkongu budou chovat ke mně, ale od základu jsem se mýlila. Nikdo se se mnou nechtěl fotit jako v Číně, nikoho jsem nezajímala. Připadalo mi, že jsou orientovaní jen na sebe a na výkon, peníze, úspěch, ještě víc peněz… Postupně, jak se člověk sžíval, jsem částečně názor na některé změnila a dodnes tam mám skutečně dlouholeté kamarády, se kterými jsem v kontaktu, několikrát byli i na návštěvě u nás. V práci jsem na oddělení měla ale i kolegy z jiných států Evropy, z USA, Canady i Australie. Zkušenost to byla k nezaplacení.
Zpětně jsem se dozvěděla že např. na pracovišti jsem byla hodně ze začátku „pozorována“, dokonce mi místní přidělili čínské jméno, které jsem měla i na pracovní vizitce. Ze svých zkušeností mohu říct, že Hongkonžané a Číňané vůbec mají mnohem větší úctu ke stáří a např. otázka bydlení je v Hongkongu velké téma. Mnohdy žijí domácnosti na velmi omezeném prostoru ve dvou i třígeneračním soužití. Měla jsem možnost nahlédnout do podmínek takových obydlí a bylo to mnohdy „na hraně“ mého chápání.
Oblíbila jste si asijské jídlo? Ochutnala jste něco hodně nezvyklého? Vaříte doma asijské pokrmy?
Hongkong je gastronomický ráj, to doslova, najdete tam kuchyně celého světa, samozřejmě nejrůznější druhy té asijské. Mně moc chutná dim sam — místní specialita (malé knedlíčky připravované v napařováčcích, plněné masem, mořskými plody, zeleninou), mám ráda čerstvé mořské plody, nudle na tisíce způsobů, japonské rameny. Všeobecně asijsou kuchyni miluji, doma se snažím sem tam něco „asijského“ připravit pro rodinu. Z těch hodně nezvyklých specialit jsem ochutnala polévku ze žraločích ploutví. Ne, že bych si ji sama koupila, na to můj rozpočet ani nestačil, ale místní přátele mi ji jednou objednali jako delikatesu, takže jsem nemohla odmítnout, ač zážitek z pojídaní tohoto slizovitého pokrmu byl hodně „zvláštní“. Jedla jsem různé mořské plody, které jsem do té doby znala spíše z knížek zoologie — olihně, medúzy, plže, mlže, sépie, chobotnice, ústřice, hřebenatky, kraby, a také želví pudink.
Co říkáte na asijskou hudbu a seriály, které se sem šíří i díky Netflixu? Sledujete je? Navštěvovala jste v Hongkongu kino nebo různé kulturní akce?
V Hongkongu jsem hlavně pracovala, a to od rána do večera, hodinu metrem do práce, hodinu zpět. Do kanceláře jsem chodila ob týden i v sobotu. V kině jsem tam byla asi jednou, tehdy myslím celosvětově všechny zasáhlo šílenství z filmu Titanic a Hongkonžané jím byli až posedlí. Někteří film viděli i čtyřikrát. Sem tam jsem zašla na nějaký koncert vážné hudby (vzpomínám si na Mishu Maiskeho), ale viděla jsem také v ulicích čínskou operu při některém z místních svátků. Na originální představení jsem následně byla několikrát v Pekingu.
Čínská opera však není „opera“, kterou si představujeme v pravém slova smyslu, tento dramaticko-hudební útvar v Číně vznikl spíš z lidových tradic, pro cizince může znít až nepřirozeně — není to jen o zpěvu, ale mnohdy až o „výkřicích a nelibozvučných tónech“, velkou roli hrají kostýmy, překrásné líčení herců. Muži často hrají ženské role. Koho čínská opera zajímá doporučuji film Sbohem má konkubíno, který líčí příběh dvou přátel a zároveň mapuje i historické události, např. kulturní revoluci, kdy čínská opera měla nakročeno bohužel k tomu, aby zcela zanikla. Jednu z hlavních rolí hrál Leslie Cheung, patrně nejvýraznější herec a zároveň zpěvák, megastar své doby, který se veřejně přihlásil k bisexualitě a v roce 2003 ukončil dobrovolně svůj život skokem z místního hotelu. Přiznávám, že moc seriálů na Netflixu nesleduji, jen sporadicky na doporučení své dcery, naposled to byl korejský seriál Láska padá z nebe (Crash Landing on You). Časově se nedá zvládat vše.
Co vás podnítilo napsat knihu Gwailou, proč se tak jmenuje a jak byste ji naším čtenářům představila?
Jsem hrozný „vetešník“, z cest si nechávám různé artefakty, vstupenky, lístky…. V době „covidové“ jsem jednoho dne otevřela šuplík s rozličným materiálem z cest a našla např. hongkongské noviny z 1. července 1997, kapesní hodinky s letopočtem a také můj deník z Hongkongu. Heslovité události z let 1997-1998 jsem se rozhodla přenést do příběhu mladé Češky, která v Hongkongu, ale také částečně na Filipínách a v Thajsku, prožívá radosti i strasti, obavy, dobrodružství, veselé i hodně smutné okamžiky, lásku, a přitom se ve vzpomínkách také vrací do Česka. Je to autofikce. Časoprostor je zcela reálný. A proč „Gwailou“ — to se čtenář dopídí hned v první třetině čtení. Název knihy i grafika obálky je symbolická. V knížce je několik obrázků mé čínské tušové malby. Jeden je pak použit se svolením mého známého — čínského učitele tušové malby.
Vaším koníčkem je prý čínská tušová malba? Jak se v ní zdokonalujete a neplánujete v budoucnu nějakou výstavu?
Jsem pouze amatér, i když čínská tušová malba je mým opravdovým koníčkem. Zkoušela jsem ji již před pobytem v Hongkongu, ale až tam jsem se teprve dozvěděla o technické stránce věci, koupila si potřebný papír, tuš, štětce, nějaké knížky (protože internet, YouTube tehdy nefungoval), dala jsem na rady známých Hongkonžanů a pustila se do práce. Až s odstupem času jsem měla možnost navštívit několik workshopů jak zde v Česku, tak v Číně. Dnes jsou samozřejmě i možnosti sebevzdělávání obrovské v porovnání s dobou konce devadesátek. Výstavu bych ráda, líbila by se mi možná i ve spojení s prací mého známého — čínského učitele, ale zatím nic neplánuji, nemám dostatečné know-how v tomto směru.
Zdroj: Autorský rozhovor s Ludmilou Šimkovou
