Věznice Hỏa Lò, známá mezi americkými válečnými zajatci jako „Hanoi Hilton“, představuje jednu z nejtemnějších kapitol vietnamské války. Tento pojem evokuje nejen hrůzy spojené s fyzickým a psychickým mučením, ale také příběhy o nezdolné vůli, odvaze a kolektivní solidaritě mezi zajatci. Podívejme se tedy na život ve věznici a na jednotlivé příběhy vězňů více zblízka.
Vietnamská válka byla nejen konfliktem mezi severním a jižním Vietnamem, ale také ideologickým bojištěm mezi komunismem a kapitalismem, do kterého se intenzivně zapojily Spojené státy. V tomto kontextu se věznice Hỏa Lò stala místem, kde byly v praxi testovány limity lidské odolnosti. Vietnamská vláda používala věznici nejen k internaci amerických zajatců, ale také jako nástroj propagandy, aby ukázala světu svou moc a schopnost ovládnout své nepřátele.
Věznice Hỏa Lò byla postavena v roce 1896 v samotném srdci Hanoje, v ulici, která byla známa výrobou přenosných hliněných kamen, známých jako „hoa lo“, a byla pojmenována Maison Centrale. Věznice byla umístěna v budovách z tlustého žlutého kamene. Impozantní černé dveře, které označovaly vstup, dostaly od vietnamských vězňů přezdívku „ústa monstra“ (monstr’s mouth).
Architektonicky byla věznice navržena tak, aby se jednalo o jedno z nejmodernějších vězeňských zařízení té doby v Asii. Francouzští architekti se snažili vytvořit strukturu, která by byla nejen funkční, ale i odstrašující. Komplex věznice se rozkládal na ploše přes 12 000 metrů čtverečních a zahrnoval různé budovy, včetně cel pro vězně, vyšetřovacích místností, administrativních kanceláří a dokonce i malé nemocnice.
Hlavním cílem stavby bylo vytvořit pevnost, která by umožnila kontrolu nad vietnamskými nacionalisty a bojovníky za nezávislost. Francouzští koloniální úředníci byli přesvědčeni, že silně opevněná a technologicky vyspělá věznice by jim umožnila účinně potlačit jakékoli povstání nebo revoluční činnost. Proto byla věznice obehnána vysokými zdmi, které byly navíc zpevněny ostnatým drátem a strážními věžemi. Tyto zdi byly dostatečně silné, aby odolaly jakémukoli pokusu o útěk.
Vnitřní struktura věznice byla navržena s ohledem na maximální kontrolu nad vězni. Cely byly malé a přelidněné. Ve většině z nich bylo jen velmi málo přirozeného světla, což z nich činilo tmavé a depresivní prostory.
Věznice byla místem, kde byli drženi převážně bojovníci za nezávislost Vietnamu proti Francii, a co se dělo za jejími zdmi, zahrnovalo mučení a zneužívání vězňů. V roce 1913 byla kapacita věznice zvýšena na 600 vězňů, ale do roku 1953 se počet vězňů zvýšil na více než 2 000. Většina z nich byli členové odporu Việt Minh.
Právě vyšetřovací a mučící zařízení jsou jedním z nejznámějších aspektů této věznice. Francouzi zde pravidelně využívali různé formy fyzického a psychického mučení k získání informací od vězňů nebo k jejich potrestání. Tyto metody zahrnovaly bití, vodní mučení a další kruté praktiky. Francouzské úřady se takto snažily zastrašit nejen samotné vězně, ale i širší vietnamskou veřejnost, aby předešly jakýmkoli projevům odporu. Nechyběla zde ani klasická gilotina k popravám.
I přes svou represivní povahu a pokusy o zastrašení se však věznice Hỏa Lò stala symbolem vietnamského odporu. Mnozí z uvězněných byli významnými vůdci vietnamského hnutí za nezávislost, kteří využívali svůj čas ve vězení k organizování dalších aktivit a šíření idejí odporu. V tomto kontextu se věznice stala nejen místem utrpení, ale i centrem odporu proti kolonialismu.
Jedním z významných vězňů, kteří zde strávili část svého života, byl Đỗ Mười, který se stal generálním tajemníkem Komunistické strany Vietnamu v 90. letech. Đỗ Mười byl zajatcem v Hỏa Lò v roce 1945, kdy byl součástí větší skupiny odporu proti francouzské koloniální vládě a stejně jako mnoho jiných, byl vystaven těžkým podmínkám. V roce 1945, v posledních měsících druhé světové války, se Đỗ Mười a více než 100 dalších vězňů rozhodla uniknout. Jejich plán zahrnoval únik přes kanalizační systém věznice, což byla riskantní a náročná operace. I přesto, že byla kanalizace špinavá a nebezpečná, vězni se odvážně pustili do této nebezpečné akce, která nakonec vedla k jejich úspěšnému útěku. Po svém útěku se Đỗ Mười stal významným hráčem v boji za vietnamskou nezávislost a později se stal jedním z klíčových vůdců Komunistické strany. Jeho zkušenosti z Hỏa Lò a jeho schopnost přežít extrémní podmínky věznění zformovaly jeho politické a vojenské strategie v následujících letech.
Po druhé světové válce a s rostoucím tlakem na dekolonizaci se francouzská moc ve Vietnamu začala hroutit. V roce 1954, po prohrané bitvě u Diên Biên Phu a podpisu Ženevských dohod, Francouzi opustili Vietnam a Hỏa Lò přešla pod správu nově vzniklého severovietnamského státu. Tento přechod znamenal začátek nové éry pro věznici, která však nadále sloužila jako místo represí, tentokrát v rukou komunistického režimu, který ji využíval především pro politické odpůrce a později i pro americké válečné zajatce během vietnamské války.
Věznice pak sloužila jako vězení pro americké válečné zajatce od 5. srpna 1964 do 29. března 1973. Jedním z nejznámějších amerických vězňů Hanoi Hiltonu byl John McCain, který se později stal významným americkým politikem a senátorem. McCain byl zajat poté, co byl jeho letoun sestřelen nad Hanojí v roce 1967. Jeho příběh je emblematický pro utrpení a odhodlání, které vězni zažívali. McCain utrpěl vážná zranění již při svém sestřelení a jeho stav se výrazně zhoršil v důsledku nelidského zacházení, kterému byl podroben. Navzdory fyzické bolesti a psychickému nátlaku McCain odmítal spolupracovat s vietnamskými úřady a zůstal věrný svým zásadám.
Jeho osobní příběh a zkušenosti z tohoto období jsou podrobně popsány v jeho autobiografii Faith of My Fathers, která byla poprvé vydána v roce 1999 a je hlubokou reflexí nejen McCainových let v zajetí, ale také jeho rodinného pozadí a vojenské kariéry. Rozdělená do tří hlavních částí, nabízí komplexní pohled na jeho život a hodnoty, které ho formovaly. Jeho líčení podmínek v Hỏa Lò je osobní a hluboce emocionální. McCain popisuje, jak i přes nehumánní zacházení a psychický nátlak dokázal udržet svou morálku a čest.
Mezi další americké piloty, kteří prošli touto věznicí věznicí, je i James Stockdale, viceadmirál a nositel Medaile cti, který je obdivován pro svou odvahu a schopnost vést ostatní vězně během nejtěžších časů. Jeho vzpomínky na uvěznění jsou popsány v knize In Love and War, kde se zaměřuje na organizování odporu proti mučení a udržení morálky. Jiný americký vězen, Jeremiah Denton, admirál ve výslužbě, je známý svou statečností a důvtipem, když během televizního rozhovoru pomocí Morseovy abecedy signalizoval mistreatment (špatné zacházení). Jeho kniha When Hell Was in Session detailně popisuje jeho utrpení a mučení, čímž přispěl k většímu povědomí o brutálních podmínkách. Příběhy těchto hrdinů nejen odhalují osobní odvahu a utrpení, ale také přispívají k důležitému porozumění brutální realitě věznění ve Vietnamu a uznání jejich oběti.
Věznice Hỏa Lò dříve zabírala celý blok. V roce 1993 se vietnamská vláda rozhodla, že toto lukrativní místo v centru Hanoje může být lépe využito a většina původní věznice byla zbořena a na jejím místě nyní stojí moderní mrakodrap s luxusními západními restauracemi a butikem. Jeden roh původní věznice byl však zachován jako muzeum. Návštěvníci si nyní mohou projít cely, které byly svědky tolikerého utrpení.
Muzeum se podrobně věnuje tomuto utrpení, popisuje mučení a barbarské zacházení. Figuríny v životní velikosti ukazují, jak byli vězni spoutáni nohama k sobě, neschopní stát nebo chodit. Stěny některých cel na temné chodbě smrti byly vyříznuty a nahrazeny sklem, aby návštěvníci mohli nahlédnout do těchto malých, temných a špinavých místností. Textové panely v angličtině, vietnamštině a francouzštině popisují ponižující zacházení ze strany vězeňských stráží a krutost, kterou vězni museli snášet.
V současnosti můžete v muzeu nalézt dvě místnosti zasvěcené americkým zajatcům. První z nich obsahuje exponáty, které mají ukázat lepší stránku věznice: postel, vězeňské oblečení, osobní věci a dokonce i kombinézu a padák Johna McCaina, které měl na sobě, když byl sestřelen. Druhá místnost pak nabízí návštěvníkům pohled na fotografie amerických zajatců, jak slaví Vánoce, dobře jedí, hrají šachy a kulečník. Podle vystavených popisků měli vězni ve věznici svobodu náboženství, dostávali lékařskou péči, balíčky od svých blízkých a měli přístup k novinářům a humanitárním organizacím.
Propagandistická povaha těchto místností je však zjevná. Fotografie a videa jsou sice působivá, ale četná svědectví navrátivších se zajatců vykreslují mnohem drsnější realitu: bití, mučení pomocí provazů, strádání a tresty. Severovietnamské úřady však tvrdily, že se se zajatci zacházelo dobře a že byli ošetřováni v souladu s Ženevskými konvencemi. V roce 1969 dokonce odvysílaly sérii prohlášení od amerických zajatců, která měla tento názor podpořit.
Mezi filmy, které zachycují temnou historii této věznice, patří Hanoi Hilton z roku 1987. Tento film, režírovaný Lionelem Chrichtonem, nabízí dramatický pohled na život amerických vojenských zajatců, kteří byli uvězněni v této brutální věznici. Příběh sleduje jejich každodenní boj o přežití a emocionální utrpení s realistickým zobrazením mučení a nelidského zacházení, které zde zažívali.
V roce 2009 byl uveden dokumentární film The Hanoi Hilton, který se soustředí na reálné události a podmínky života v této věznici. Dokument detailně zkoumá životy vězňů, jejich mučení, vyšetřování, a poskytuje autentický pohled na trauma, které lidé v této věznici prožili.
V současnosti je věznice Hỏa Lò vnímána především jako historické místo s komplexním odkazem. Místo s mnoha vrstvami historie, které odráží složité období minulosti a poskytuje příležitost k reflexi a národnímu uvědomění.
Zdroj: lasiestahotels, britannica, davidcolemanphoto, cbsnews, hanoihiltonexhibit
