S jakými problémy by se mohl setkat překladatel i čtenář dnes velmi oblíbené japonské formy poezie, haiku? V druhém dílu série o haiku se zaměříme hlavně na problematiku překladu.
Haiku je jedna z forem básně, která je víceméně dostupná téměř každému, kdo má chuť ponořit se do jejích krás. Toto tvrzení pak obzvlášť platí o haiku vytvářených lidmi v lokalitě jejich původu, rodné zemi. Při překládání originálních haiku z japonštiny se však příležitostně vyskytne určitý problém, na jehož vyřešení by mělo být vynaloženo dostatečně nepodceněné úsilí.
Patrně nejtypičtějším překládacím oříškem bývá zvolení harmonické kombinace mezi uspokojivým vyjádřením obsahu a počtem slabik omezenou formou. Překladatel musí nejen zachovat původní koncept básně, ideálně by měl přenést i důležité symboly a detaily. Takováto činnost pak může být mnohdy náročná sama o sobě, protože při užití specifických symbolů dochází k automatickému zapojení čtenáře, jenž si na základě vlastní subjektivity může představit či asociovat něco naprosto odlišného než čtenář jiný. Pokud tedy bude překladatel dbát na doručení prvotního konceptu, musí situaci doprovodit podobně fungujícími slovy. Přestože se takto proces překladu zdá být na dobré cestě, musí překladatel dbát v potaz i kulturní rozdíly jednotlivých zemí.
Příkladem za všechny poslouží vzpomínka, jak jsme s manželem četli japonské haiku, které popisovalo situaci, kdy spolu seděl postarší manželský pár. Manželka jako vždy nadávala svému manželovi a on si mezitím nerušeně jedl jablka. Zatímco mně se zdál manželův přístup ve stylu „je mi všechno jedno“, můj manžel byl až dojat jejich hlubokou láskou. S nechápajícím výrazem jsem se snažila vzniklé záležitosti přijít na kloub. Vysvětlení přišlo o pár sekund později- podařilo se mi opomenout fakt, že většina Japonců si ovoce loupe. V kombinaci s tradičním nastavením japonské společnosti je pak jasné, že samotný akt loupání bez jakýchkoliv pochybností připadl jak jinak než ženě. Záměrem autora tedy bylo vyjádřit krásu lásky oné manželky, která ačkoliv měla mnoho věcí, na které by si mohla stěžovat, stále denně loupala ovoce svému manželovi.
Výše uvedená situace očividně naznačuje, že anonymní autor 19. století pravděpodobně vůbec nepočítal s možností, že by si jeho haiku přečetl někdo jiné kultury. K jeho velkému posmrtnému překvapení se tak nakonec stalo. Pevně odhodlaný čtenář se však musel vypořádat hned s dvěma komplikujícími faktory. První problém obvykle představují starobylá slova, jejichž význam v dnešní době může být i místnímu lehce nejasný. Na druhé úskalí pak čtenář naráží v případě vlastní neznalosti, což bez nápomocných vodítek může vést až k naprostému nepochopení původního vyznění básně.
Abych vaše případné zděšení uvedla na tu pravou míru, je mou povinností zmínit, že smyslem pravděpodobně většiny haiku je zklidnit mysl čtenáře a nabídnout mu krátké zastavení od mnohdy uspěchaného světa kolem. Zvláště původní autoři haiku takovéhoto efektu dokazovali za pomoci pečlivě vybraných přírodních motivů, které sice mají svou sofistikovanou symboliku, nicméně se jedná o výjevy, kterým alespoň po vizuální stránce porozumí zaručeně každý. Pokud tedy máte pocit, že vám občas jaksi uniká skrytý smysl slov, doporučuji začít právě u přírodně tematizované básně, přičemž po zvládnutí její jemné poetičnosti je vždy možnost přesunout se do sféry další. Pro ty, které tato tématika zajímá hlouběji, jsem připravila ještě jeden článek, tentokrát pojednávající o symbolice haiku samotné.
Autor: Lucie Onari Kreslová
