Jak se žije v Severní Koreji, v komunistickém ráji? Autor této knihy vzpomíná na školní léta, na hlad, kruté tresty a útěk do Číny. Rozhodně jde o čtivo, ze kterého vás zamrazí.
Hjok Kang se narodil v Severní Koreji v roce 1986. Když mu bylo třináct let, uprchl spolu s rodiči do Číny. Později se dostal až do Jižní Koreje. V roce 2003 dokonce navštívil Českou republiku. Jeho knihu u nás vydalo nakladatelství ikar v roce 2015, v překladu Ilony Staňkové. Kniha obsahuje i vlastní ilustrace autora, které jsou velmi působivé a zobrazují mimo jiné i život během krutého hladomoru.
Knih o životě v Severní Koreji vyšlo víc, ale tato je zajímavá tím, že je vyprávěná z pohledu školáka a pak dospívajícího chlapce. Člověk by řekl, že aspoň děti by mohly mít nárok na nějaké radosti, ale v této zemi to bohužel tak nefunguje. Ve škole se vlastně naučíte tak maximálně zbožňovat „Velkého vůdce“ Kim Ir-sena a jeho syna. Pořád si musíte hlídat krk a nemůžete nikomu věřit. Vymývání mozků má dalekosáhlé následky. To bylo vidět i z toho, když rodiče líčili Hjokovi, že utečou do Číny a tam budou mít konečně každý den rýži a možná i maso, nevěřil jim. Nemohl pochopit, že by někde mohlo být lépe než v chválou opěvované, prosperující Severní Koreji. Není divu, že ho pak čekalo trpké vystřízlivění, když poznal realitu.
Kniha se dá rozdělit na tři části. Na život v Severní Koreji, na život v Číně a na nový život v Jižní Koreji. První část je nejdelší a nejhrozivější. Autor detailně popisuje, jak museli ve škole donášet jeden na druhého, sbírat lidské výkaly na hnojení polí, odříkávat dlouhatánské chvalozpěvy na Kim Ir-sena a Kim Čong-ila, jak v době hladomoru jedli jídlo, které by za normálních okolností ani prase nežralo, a jak se svými třemi kamarády loupili na polích kukuřici, chytali krysy, vrány a jiná zvířata, aby vůbec přežili. Nejotřesnější je popis pracovních táborů, vězení, ve kterém si pobyl i jeho otec, a také popis toho, jak v době hladomoru lidé umírali na ulicích před očima sousedů a jejich mrtvoly tam ležely celé dny.
Hjok měl vlastně v dětství jen jedinou radost a tou bylo kreslení. Svůj talent však jako dítě příliš rozvíjet nemohl a jen díky tomu, že uprchl na jih, měl možnost nastoupit na střední školu a později studovat výtvarné umění. Ovšem ani život v Soulu nebyl medový. Na lidi ze severu se tam dle jeho slov pohlíží jako na chudáky a podřadné bytosti. Proto se i tam Severokorejci scházejí a baví hlavně spolu.
Co bych k této opravdu otevřené zpovědi školáka Hjoka mohla ještě říci? Bylo by toho hodně, protože nejde o knihu, kterou byste jen zavřeli a zapomněli na ni. Dá se říci, že mnou otřásla a přiznávám, že jsem místy nevěřila vlastním očím a říkala si, jak je tohle vůbec ještě v 21. století možné! Pro humor tu mnoho prostoru nebylo, ale jednu perličku si neodpustím. Docela mě pobavilo, jak Hjok líčil krádeže květin, které žáci nosili k soše Kim Ir-sena v den jeho narozenin. Až dosud jsem netušila, že existují orchideje zvané „kimirsenie“ a begonie „kimčongilie“ (jak se asi jmenují květiny pro Kim Čong-una?).
Knihu mohu jen doporučit. Je čtivá a čtenáře přivede k zamyšlení. Po jejím přečtení jsem si řekla, že si vlastně nemám na co stěžovat. Ano, život v České republice má sice také své stinné stránky, ale oproti tomu, co prožíval v dětství Hjok, bylo moje dětství skutečným rájem a mohu na ně vzpomínat s radostí.
Na úplný závěr jen dodám, že doufám, že se Hjokovi a jeho rodině nyní daří dobře a že si splnil své sny. Určitě by mě potěšilo, kdyby jednou napsal pokračování.
