Vstupte do fascinujícího světa Paňdžábu, regionu v severní Indii, kde se protínají historie, kultura a duchovno. Paňdžáb, pojmenovaný po pěti řekách – Džihlam, Čanáb, Ráví, Satladž a Bjás, nabízí nejen úrodné krajiny, ale i hluboké duchovní bohatství. Tento region je kolébkou sikhismu, náboženství založeného Guru Nánakem v 15. století, které zdůrazňuje rovnost, službu a oddanost jednomu Bohu.
Paňdžáb je stát nacházející se v severní Indii. Pět přítoků řeky Indu – Džihlam, Čanáb, Ráví, Satladž a Bjás daly Paňdžábu jeho jméno. Hranice tohoto státu tvoří státy Džammú, Kašmír, Himáčalpradé, Harijána, Rajhastán a některé jistě překvapí, že zasahuje i do Pákistánu. Jeho historickou metropolí je město Láhaur v dnešním Pákistánu a současným hlavním městem je Čandígarh, unijní území a také hlavní město sousedního státu Harijána. Město je jedinečné, protože není součástí ani jednoho z těchto dvou států, ale je přímo řízeno unijní vládou, která spravuje všechna taková území v zemi. Oblastně jde o 20. největší stát v Indii, 16. nejlidnatější stát, v němž nejpočetnější skupinou jsou právě Paňdžábové, a hned po nich sikhové.
V běhu věku Paňdžáb zažil masovou migraci a usazování nesčetných národů, které nakonec vytváří dnešní paňdžábskou civilizaci. První stopy lidského bydlení v Indii byly nalezeny právě v paňdžábské oblasti. V průběhu věků civilizace v tomto místě vzkvétala, a to až do roku 1900 před naším letopočtem. V té době Paňdžáb zaznamenal mnoho nájezdů a invazí od rigvedických kmenů.
Kolem roku 1000 byl Paňdžáb napaden muslimy a stal se součástí Dillí sultanátu, Mughalské říše a Durranské říše. Zde se konečně dostáváme k 15. století, kdy vznikl v Paňdžábu sikhismus.
Zakladatelem sikhismu je guru Nának. Byl učitelem a ve 28 letech se rozhodl odejít z domova a učit ostatní své víře. Když umíral, měl položit před jednoho ze svých žáků pět mincí z mědi, kokosový ořech a k zemi se mu uklonit. Tím s ním podle víry sikhů duchovně splynul. Tímto způsobem se tato nauka předala až k desátému guruovi, který za svého nástupce určil knihu Granth, později známou jako Guru Granth.
A kdo je opravdový sikh? Mnoho lidí věří, že pravého sikha pozná podle turbanu na hlavě a výrazných vousů. To je však mylné. Pravý sikh nemusí být na první pohled rozeznatelný od hinduisty. Sikh je ten, kdo věří v jednoho boha a v 10 guruů od guru Nánaka po guru Gobinda Singha. Ten, kdo zná Guru Hranth Sahib, neboli knihu učení. Ten, kdo prošel Amritem, jakýmsi iniciačním obřadem do Khálsy, kongregace obránců víry a svobody svědomí. A kdo věří v rovnost mužů a žen před Bohem.
Ale vraťme se k zakladateli této víry. Život guru Nánaka se datuje mezi roky 1469 a 1538. Je považován za zakladatele této „cesty“, nebo-li Dharmy. Pocházel z kupecké rodiny z kasty kšátrijů. Nának však odmítl následovat rodinou tradici a odmítal uznat rozdíly mezi lidmi a mezi pohlavími tak, jako to diktoval hinduistický kastovní systém. Útočil na muslimskou vládu, kterou vinil z chudoby Indů, a šířil své učení, podle něhož „existuje Jediné bytí a jeho jméno je Pravda“. Nának věřil, že toto bytí nemůže být spatřeno ani nijak ztvárněno a že přesahuje náš svět. Nemůžeme mu přidělit ani mužskou a ani ženskou roli, protože je bezpohlavní, a nese v sobě všechny ostatní víry i kultury. V této době se Nának začal nazývat guru, nebo-li učitel, a jeho následovníci si zvolili jméno sikhové, ze sanskrtského výrazu šišja, nebo-li žák.
Krátce před svou smrtí určil svého nástupce, který měl obec sikhů vést po cestě, kterou sám Nának naznačil. Stal se jím Bhaí Léhina, přičemž právě před něj guru Nának položil oněch pět mincí z mědi, kokosový ořech a k zemi se mu uklonil. Společenství přívrženců guru Nánaka se začalo nazývat Sikh Panth a v jeho čele se poté vystřídalo ještě osm duchovních vůdců, dalších guruů.
Bhaí Léhina (1539 – 1552) dostal od Nánaka jméno Angad a je mu připisováno přijetí a formalizace abecedy Gurmukhi. Ta byla přijata za primární abecedu sikhismu a kniha Guru Granth Sahib je celá napsána písmeny této abecedy. Převládající pohled mezi pandžábskými lingvisty je, že písmena Gurmukhī byla primárně používána guruovými následovníky, takzvanými gurmukhy, což znamená doslova: „ti, kteří čelí nebo následují gurua“. Abeceda Gurmukhi se tedy stala „skriptem těch, kteří se řídí guruem“. Nyní je to však standardní psací skript pro pandžábský jazyk v Indii. Původní sikhská písma a většina historické sikhské literatury byla napsána ve skriptu abecedy Gurmukhi.
Nástupcem guru Angad se stal Amar Dás (1552–1574), který se po většinu svého života držel vaishnavistické tradice hinduismu. Historie však praví, že jednoho dne zaslechl manželku svého synovce Bibi Amro, která recitovala hymnu Guru Nánaka, a byl tím hluboce pohnut. Bibi Amro byla dcerou Gurua Angada. V roce 1539 se tak skrze ni Amar Dás ve věku šedesáti let setkal s Guru Angadem a stal se sikhem. Byl důležitým inovátorem v sikhismu, který zavedl náboženskou organizaci zvanou systém Manji jmenováním vyškoleného duchovenstva, systému, který se rozšířil a přežil do současné doby.
Guru Amar Dás se přátelil s mughalským císařem Akbarem a napsal a kompiloval kostelní písně do knihy Pothi, která nakonec pomohla vytvořit Ádi Granth, základní posvátný textu sikhů. Zasloužil se také o založení rituálů sikhů týkající se pojmenování dítěte, svatby a pohřbu, ale také rituály týkající se shromažďování se a oslav festivalů, jako jsou Diwali, Maghi, Vaisakhi. Navíc vybral místo pro Zlatý chrám Amritsar. Zůstal vůdcem sikhů až do věku 95 let a svým nástupcem jmenoval svého tchána Bhai Jetha, čtvrtým guru, známým jako Guru Rám Dás.
Bhai Jetha (1574–1581) se narodil v chudé hinduistické rodině. Osiřel již v 7 letech a poté vyrůstal u babičky. Ve 12 letech se s babičkou přestěhoval do Goindvalu, kde se setkali s Guru Amarem Dásem. Toho chlapec poté přijal za svého učitele a sloužil mu. Oženil se s dcerou svého učitele a tak se stal součástí rodiny. Ram Dás se stal guruem v roce 1574 a sloužil jako vůdce sikhů až do své smrti v roce 1581. Musel čelit nepřátelským bojům synů předchozího guru Amar Dáse a přemístit sídlo sikhů na místo, které Guru Amar Dás označil jako Guru-ka-Chak. Toto nově založené město bylo později přejmenovalo právě na Amritsar, nejposvátnější město sikhismu. Za svého nástupce pak jmenoval svého vlastního syna a na rozdíl od prvních čtyř guruů, kteří nebyli spojení krví, byli pátý až desátý Sikh Guru přímými potomky Ram Dáse.
Guru Ardžan (1581–1606) se stal prvním ze dvou guruů, kteří byli mučeni ve víře sikhů. Byl také prvním guruem, který se přímo narodil v rodině sikhů a vedl sikhy po čtvrt století. Dokončil stavbu Darbar Sahib v Amritsaru poté, co čtvrtý Guru Ram Dás založil město a postavil bazén. Sestavil hymny předcházejících guruů a dalších svatých do již zmíněného textu Ádi Granth, prvního vydání sikhského písma, a implementoval jej do Harimandir Sahibu (Božského chrámu).
Dále přereorganizoval systém Manji v systém Masand tím, že navrhl, aby sikhové darovali, pokud je to možné, desetinu svých příjmů, zboží nebo služby organizaci Sikhů. Ano, opět je řeč o dasvandech. Nová nomenklatura vycházela ze zvyků sikhů označovat gurua jako Sacha patshah, nebo-li pravého krále, na rozdíl od dočasného krále. Důležité je navnímat správné používání tohoto termínu, zejména v kontextu jeho duchovního a náboženského významu pro sikhy.
Funkcionáři, kteří jednali jménem gurua při rozšiřování sikhského učení, pomáhali i při shromažďování těchto desátek a obětí od následovníků. Zatímco guru Ram Dás představil instituci Masands, nebo-li zástupce gurua, Guru Ardžan k tomu přidal princip desetiny příjmů jednotlivce splatných za guruovu společnou kuchyni „Langar“ a za jiné skutky dobročinnosti jménem chudých. Masand tak nejen shromažďoval tyto prostředky, ale také učil principy sikhismu a snažil se řešit občanské spory ve svém regionu. Dasvandy financovaly stavbu Gurdwar (chrám nebo místo uctívání) a přidružených Langars (sdílené komunální kuchyně). Tento systém pak pomohl v šíření sikhismu.
Na příkaz Mughalského císaře Jahangira byl nakonec guru Ardžan zatčen požádán o konverzi k islámu. Jelikož odmítl, byl mučen a nakonec popraven v roce 1606. Z historických záznamů není jasné, zda byl guru popraven utonutím nebo zemřel během mučení.
Dalším guru se stal jeho 11 letý syn Hargóbind (1606–1644). Tento guru představil sikhismus také jako proces militarizace, obranu proti útlaku a ochranu lidstva. Jako dítě trpěl neštovicemi a přežil pokus o otravu neznámou osobou, jakož i další pokus o jeho vraždu, když na něj byla hozena kobra. Studoval náboženské texty u Bhai Gurdase a trénoval meč a lukostřelbu s Babou Buddou. Když si jej dne 25. května 1606 Guru Ardžan vybral jako svého nástupce, nařídil svému synovi zahájit vojenskou tradici na ochranu lidí a vždy se chránit ozbrojenými Sikhy. Obřad jeho nástupnictví se konal 24. června 1606 a oblékl si na něj dva meče, kdy jedním naznačil svou duchovní autoritu (piri) a druhou svou dočasnou autoritu (miri). Dodržoval radu svého umučeného otce a vždy se držel obklopený ozbrojenými sikhy pro ochranu. Číslo padesát dva bylo v jeho životě zvláštní a jeho družinu tvořilo padesát dva ozbrojených mužů. Tak založil vojenskou tradici ve víře sikhů. Guru byl také takzvaný shastarvidya, vášnivý lovec a podle perských záznamů byl na rozdíl od dřívějších gurů masožravec a ne vegetarián. Povzbuzoval lidi, aby si udržovali fyzickou zdatnost a udržovali svá těla připravená. Vlastnil sedm set koní a jeho armáda „Risaldari“ se rozrostla na tři sta jezdců a šedesát mušketýrů.
Kvůli útlaku Mughalských císařů byl Guru Hargobind od samého začátku oddaným nepřítelem jejich vlády. Doporučil sikhům se vyzbrojit a bojovat proti Mughalsům. Postavil pevnost, aby mohl bránit Amritsar a vytvořil formální stolec Akal Takht. Císař Jahangir na to odpověděl uvězněním sedmnáctiletého Guru Hargobinda v pevnosti Gwalior v roce 1612. Není jasné, kolik času strávil jako vězeň, ale zdá se, že rok propuštění byl 1614 nebo 1615, když Guru Hargobindovi bylo 19 let. Není jasné ani to, proč byl propuštěn.
Po svém propuštění guru diskrétně posílil sikhskou armádu a znovu upevnil sikhskou komunitu. Jeho vztahy s Jahangirem však zůstaly většinou přátelské. To se změnilo až za vlády Šáha Jahana, která začala v roce 1627. Šáh Jahan byl netolerantní. Zničil Sikh Baoli v Lahore (Tradiční indická studna nebo schodišťová studna, která sloužila jako zdroj vody a místo setkávání. V Lahore byly baoli součástí městského života a měly významné společenské a náboženské funkce.), což bylo bráno jako akt nepřátelství a vedlo v roce 1628 k vyplnění mughalského Baaza (obchodní trh nebo oblast, kde se konaly ekonomické aktivity), což vyvolalo první ozbrojený konflikt. Sikhská armáda tak bojovala proti Mughalské armádě Šáha Jahana v Amritsaru, Kartarpuru a v dalších městech. Sikhové nakonec porazili Mughalské jednotky v bitvě u Amritsaru v roce 1634. Jelikož věděl, že se Mughalské jednotky vrátí silnější, ustoupil do Shivalik Hills, aby posílil svou obranu a armádu, se základnou v Kiratpur, kde zůstal až do své smrti. Jmenoval svého vnuka, aby ho následoval jako sedmý Guru Har Ráí. Zemřel v roce 1644 v Kiratpur Sahib, městě ležícím na březích řeky Sutlej, a byl zpopelněn na jejích březích, kde nyní stojí Gurdwara Patalpuri Sahib.
V následujících letech po smrti Guru Har Gobainda čelili sikhové mnoha výzvám, zaznamenali pády, ale také významný rozkvět. Sikhská komunita se postupně stala silnou vojenskou a politickou mocí, která si udržela svou identitu i v časech změn. V moderní době pokračují sikhové ve svém úsilí o zachování svého dědictví, přičemž rozšiřují svůj vliv po celém světě. Čtenáři se mohou těšit na pokračování tohoto článku, kde se seznámíte s nejvýraznější osobností sikhismu a vznikem Khalsy.
Zdroj: Britannica, BBC, skhiwiki, Britannica, sikhreligion.net
