Japonská režisérka Kasumi Hiraoka patří k výrazným osobnostem současné filmové tvorby, protože ve svých projektech propojuje hudbu, smyslové vnímání, vizualitu i performance. V rozhovoru promluvila o tom, jak silně ji při tvorbě inspiruje Česko, jak je s ním propojená, o výrazném vlivu filmu Sedmikrásky, o zkušenostech z mezinárodních festivalů i o tom, jak si naposledy užila pobyt v naší zemi a jaké nové dílo můžeme očekávat.
Dobrý den, Kasumi-san, mohla byste se prosím představit našim českým a slovenským čtenářům?
Když mi bylo 14 let, prodělala jsem epileptické záchvaty způsobené nádorem na mozku. Během těchto epizod jsem viděla věci, které ostatní neviděli: kouzelníky, víly, drobné bytosti a duhové koule. Tato zkušenost mě inspirovala k tomu, abych začala psát scénáře a sdílet tento neviditelný svět s ostatními.
Po nástupu na literární fakultu jsem začala natáčet filmy na 8mm kameru. Můj krátký film „Red-light District Graffiti” byl uveden na více než 40 filmových festivalech v 18 zemích, včetně Mezinárodního filmového festivalu v Rotterdamu, a zaujal nejen samotným dílem, ale i mým osobitým módním stylem.
Tvořím filmy, které rozšiřují nejen zrak a sluch, ale všech pět smyslů, dokonce i šestý smysl tak, aby diváci mohli zážitek fyzicky procítit. Když opouštějí kino, přeji si, aby měli pocit, jako by se proměnily samotné buňky jejich těla. Pokračuji ve tvorbě filmů, které fungují téměř jako energetická místa, kde mohou lidé načerpat nový druh energie.
V mém celovečerním filmu „The Primitchibu World” se jako hosté zapojili různí hudebníci a projekt se rozvinul ve spektakulární show uváděnou v kinech a muzeích po celém Japonsku, která kombinuje film, živou hudbu, tanečníky, VJ vizuály a lasery. Osobně jsem se také účastnila živých vystoupení i nahrávání hudby k filmu jako bubenice a pianistka.
Můj nejnovější projekt „ECHO BLOOM” aktuálně putuje po světových festivalech módního filmu. Můj vizuální styl v oblasti vertikální kinematografie byl rovněž vysoce oceněn. Můj vertikální film „Little Light” získal cenu na Vertical Movie Festivalu v Itálii, prvním festivalu svého druhu na světě.
Kromě toho byl rozhovorový pořad „Direct Talk – Visual Storytelling That Stirs the Soul“, vysílaný ve 180 zemích na NHK WORLD, od 25. února 2026 zpřístupněn také ke streamování v Japonsku.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Japonské metalové princezny míří do Česka. Nechte se unést okouzlujícím spojením metalu a symfonie
Kdy jste poprvé navštívila Českou republiku? Slyšeli jsme, že Vás jeden z porotců na českém filmovém festivalu označil za „japonskou Věru Chytilovou“. Můžete tento moment popsat podrobněji? Souhlasíte s tímto označením, a pokud ano, proč?
Poprvé jsem Českou republiku navštívila v roce 2008. Během této cesty jsem od jednoho z porotců Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary obdržela slova, kterých si dodnes velmi vážím. Řekl mi: „Dynamická montáž filmu Red-light District Graffiti, svět, v němž se otevírá čistý vnitřní život dívek, a posvátná krása, která z něj vyzařuje, mi připomínají Sedmikrásky.“
Film Věry Chytilové „Sedmikrásky“ pro mě byl v mládí šokujícím objevem. Působilo to jako božské dílo, které mi říkalo: „Kinematografie je svobodná.“ Pro mě to není jen pouhým propojením jednotlivých záběrů. Je to skok energie, který vzniká, když se střetávají různé prvky.
To, že byl tento duch něco, co je velmi blízké samotnému základu mé tvorby, rozpoznán právě v domovině Chytilové, pro mě bylo obrovskou ctí. Zároveň věřím, že kostýmy a barvy fungují jako symboly, které vizualizují energii postav, což je něco, co cítím jako velmi blízké i tvorbě Chytilové.
Byli jsme příjemně překvapeni, když jsme během našich cest po Japonsku v roce 2013 zjistili, že film Věry Chytilové „Sedmikrásky“ je tam populární. Viděli jsme ho promítaný v jednom butikovém obchodě. Kdy si tento film získal v Japonsku popularitu? Proč podle Vás rezonuje s japonským publikem? Je populární i dnes?
V Japonsku byly „Sedmikrásky” znovu uvedeny v 90. letech a promítaly se především v tzv. minikinech v oblasti Shibuya. V té době se mezi mladými lidmi, kteří milovali módu a umění, začala formovat nová estetika označovaná jako „girly culture“ a „Shibuya-kei“ a film se stal společenským fenoménem.
Byla jsem jednou z těchto mladých divaček a hluboce mě zasáhla jeho svobodná schopnost překračovat pravidla. Film se zároveň stal i módní ikonou. Jeho barvy a kostýmy se často objevovaly v módních časopisech jako CUTiE a So-en, čímž oslovil i publikum mimo tradiční filmové fanoušky.
Od té doby se film opakovaně vrací. Na počátku 21. století byl znovu vydáván na DVD. Letos v dubnu bude navíc uvedena jeho restaurovaná 4K verze.
ČTĚTE TAKÉ: Draci, lotosy a zvonkohry: Proč nás baví asijské motivy v minihrách
Minulý srpen jste také navštívila Prahu. Jaký byl Váš výlet? Co Vás nejvíce inspirovalo?
Byla to moje první cesta, na kterou jsem vyrazila společně se svými dvěma dětmi, jeli jsme ve třech. Moje děti byly fascinovány českou městskou krajinou, architekturou, oblečením, kulturou, obrázkovými knihami i uměním. Pro ně to byla stejně jako pro mě velmi inspirativní a nezapomenutelná zkušenost. O celé cestě jsem napsala delší reflexi na Instagramu, ale jak já, tak i moje děti jsme byli obzvlášť nadšeni z návštěvy Národního filmového muzea.
V listopadu 2025 byl Váš krátký film uveden na festivalu Tanuki Nights, víkendové přehlídce japonských filmů v kině Edison Filmhub. Jaká byla Vaše zkušenost s tímto festivalem?
Cítila jsem velkou čest, že byl můj film uveden po boku významných japonských děl. Zároveň věřím, že pražské publikum mohlo díky této přehlídce poznat širokou škálu a rozmanitost japonské kinematografie.
Myslíte si, že jsou si Češi a Japonci v něčem podobní? A naopak, v čem vidíte největší rozdíly mezi těmito dvěma kulturami?
Myslím, že česká i japonská kultura sdílejí úctu ke starým mýtům a legendám. Postavy, které se objevují v českém folkloru a příbězích, jsou však plné bytostí a bohů, s nimiž jsem se dříve nikdy nesetkala. Tyto příběhy často nabízejí nečekané zvraty a liší se i vnímání toho, co je „roztomilé“ nebo „cool“, stejně jako způsoby, jakými se vyjadřují emoce radosti či smutku, oproti japonské kultuře.
Někdy si říkám, zda právě tyto rozdíly neovlivnily i jedinečného ducha české animace a české nové vlny.
Jaké jsou podle Vás výhody a překážky spojené s tím být ženou–filmařkou v Japonsku?
Když jsem ve svých dvaceti letech začala točit filmy, bylo v Japonsku jen velmi málo režisérek. Sexuální obtěžování i zneužívání moci byly běžné a filmoví novináři mě často vnímali spíše jako kuriozitu než skrze moji práci.
Když jsem se ale začala účastnit mezinárodních filmových festivalů, hluboce mě zasáhlo, jak publikum i novináři hodnotili mé filmy především podle samotného díla, bez těchto předsudků. Právě tato zkušenost mě motivovala k tomu, abych svou kariéru rozvíjela i na mezinárodní scéně.
Jako kreativní člověk — jaké zásady a návyky jsou pro Vás důležité?
Když potřebuji učinit důležité rozhodnutí, kladu si jednu otázku: „Je to krásné?“
Nebo někdy: „Je to filmové?“
Zjistila jsem, že mě tento instinkt jen zřídka vede špatným směrem.
Jaká jsou Vaše oblíbená místa v Tokiu, která by naši čtenáři určitě měli navštívit?
Music Bar Lion Club a Mitsuki Tokyo mají vynikající zvuk. Také se cítím chráněná pokaždé, když navštívím svatyni Meidži. A kdykoli jdu do svatyně Koami, mám pocit, že se nějak zlepší tok peněz v mém životě.
Můžete prozradit, na čem aktuálně pracujete? Máte nějaké vzrušující plány do budoucna?
V současnosti pracuji na hudebním filmu, který by mohl vzniknout pouze v Japonsku. Zároveň připravuji projekt pro vertikální kinematografii, který je navržen pro promítání na velkých filmových plátnech.
Chcete na závěr něco dodat? Třeba vzkaz pro naše čtenáře?
Od chvíle, kdy jsem objevila „Sedmikrásky“, mě Česká republika čím dál více fascinuje a postupně se stala jednou z mých nejoblíbenějších zemí. Ráda bych i nadále organizovala projekce, které mohou sloužit jako most mezi českou a japonskou kulturou. A budu moc ráda, když jednou navštívíte i Japonsko.
Zdroj: Autorský text
