Nelze slovy popsat, kolik zážitků, hudby, emocí a fascinujících outfitů se dá vmáčknout do pouhých dvou dnů. Přípravy festivalu byly velkorysé, produkční společnost B7KLAN na line-upu rozhodně nešetřila a představila světovému publiku, jak různorodý dokáže současný J-rock být.
Festivaly nejsou jen hudebním zážitkem, ale přesunutím se na pár dnů do úplně jiné reality. Světa, kde můžete zahodit všechny konvence, vybít přebytečnou energii a potkat spoustu zajímavých lidí. Na visual kei festivalu vše zmíněné platí dvojnásobně. Arena Grand Paris se na dva dny stala tajuplným místem plným extrémní módy, černých krajek, blýskavých doplňků, výrazného make-upu a natupírovaných vlasů. To vše za doprovodu hudby největších jmen visual kei scény, která se posledních 30 let podílela na jejím vývoji. Bok po boku s těmito legendami vystoupily také modernější kapely, které si získávají srdce nové generace fanoušků.
Sobota přinesla provokativní teatrálnost, barevnou laser party i barokní noblesu
Festival zahajoval oba dny populární cyber-industrial Dj Sissen. Večer odpálil dokonalým spojením německého techno raveu s J-rockem. Čekající dav rozvlnil nejen údernými rytmy, ale i svítícími tyčinkami a automatickým bublifukem. Kontrast veselého vystupování s temnou elektronickou hudbou správně naladil všechny přítomné na jednotnou vlnu.
Očekávání vyvrcholilo druhou kapelou Musyozoku. Zpovídaly jsme fanoušky z prvních řad, kteří si prokřupávali krky na pořádný headbang, zatímco nám recitovali texty jejich skladeb. Musyozoku je poměrně nová formace skládající se z dvou původních členů populární kapely gulu gulu, která pokračuje v jejím originálním odkazu. Pařížské vystoupení vyhráli skrze hlasování v Japonsku o nejoblíbenější fanouškovskou kapelu a jednalo se o jejich první zahraniční koncert. I přesto, že jde o nový projekt, hudebníci byli ostřílení a předvedli neuvěřitelně energickou show plnou dětinské teatrálnosti a cirkusové dekadence. Vokalista Ai se špičatými vlasy a školáckou brašničkou na zádech ukradl skoro celou show. První řady šílely nadšením, když se drobný zpěvák válel po pódiu, polykal mikrofon a škrábal se přes zábradlí k lidem, aby je chytil za ruce. Povzbuzoval publikum anglickými vulgarismy a zdviženým prostředníkem – ovšem ne jako projev neúcty k divákům, ale jako výraz svobody a rebelie, kterou mu fanoušci měli stejnou měrou oplatit. Zazněla spousta známých coverů od gulu gulu, například v písni Oyasumi předvedl zpěvák kombinovanou techniku pig squealu, growlu a silného falzetového vibrata, to vše s velmi přesnou výslovností a v šíleně rychlém tempu.
Kizu (japonsky „jizva“) předvedli velmi silnou emocionální performance. Během pár songů přivedli první řady k slzám. Členové vyzařovali obrovské charisma a podmanili si všechny přihlížející. Od tvrdého startu přešli plynule k baladám s akustickou kytarou, kde zvolnili tempo a zpěvák dostal prostor naplno projevit svůj talent. Kapela na příští rok oznámila hiatus. Kizu se sice nerozpadají, ovšem potřebují nějaký čas pro sebe a datum návratu zatím neohlásili. Před pauzou odjedou v Japonsku poslední tour Kizu Zepp TOUR Amaterasu Homurajun, Paříž tedy byla jejich poslední zahraniční zastávkou. Jsme velmi vděčné, že jsme měly možnost je ještě stihnout.
Před koncertem legendárního oshare kei dua moderátoři striktně zopakovali publiku, aby nepořizovalo žádné záznamy. LM.C otočili předchozí dramatickou náladu o 180 stupňů a předvedli hravou, veselou show. Skákavý party set byl doprovázen barevnými lasery a zpěvák Maya míchal svůj hlas naživo s efektovými pedály, vysílačkami a kreativním autotunem. Nechyběly rekvizity, výstřely z pistole a různé perkusivní prvky. Koncert byl v porovnání s jejich studiovými nahrávkami mnohonásobně lepší, interakce s publikem výborná a dobře se na ně dívalo. Komplexní vizuál měli podtržený pěknými kostýmy a ladnými pohyby. Velmi jsem si užila čtvrtý song Funny Phantom.
Kapely měly zkrácené sety, všechny koncerty trvaly okolo hodinky a pauzy mezi nimi byly velmi krátké. Když si člověk odskočil pro občerstvení nebo si vystál frontu na toaletu, hrozilo, že přijde o start dalšího aktu, což byla v případě všech vystupujících ohromná škoda.
Během vystoupení kultovních Mucc mi na zádech pravidelně naskakovala husí kůže. I přes to, že Mucc aktivně neposlouchám, velkou většinu songů jsem znala a ani nevěděla jak. Písně mě dokázaly přenést z koncertní arény do neznámých dalekých míst. Jejich portfolio je za roky působení obrovské a v každém songu experimentují s trochu jiným žánrem. Spatřily jsme spoustu oddaných japonských fanoušků, kteří zpívali každé slovo. Mucc dokázali publikum zároveň rozeskákat, rozmávat, dojmout i rozplakat. Vystoupení mělo neuvěřitelně hlubokou energii, která se přenesla i na nás a kterou bych si velmi ráda opět znovu prožila.
Večer vygradoval do naprostého vrcholu vystoupením pompézních Versailles. Fanoušci při úvodní znělce naprosto šíleli. Dokonce tak mocně, že jsem měla problém slyšet hudbu. Nutno ovšem podotknout, že jejich reakce byla zcela oprávněná. Ještě před pár lety by nikdo nevěřil, že je na pódiu opět spatříme v původní sestavě. Okouzlený dav mával růžemi, ať už svítícími, či těmi reálnými. Měly jsme možnost si poslechnout téměř všechny významné balady, například Aristocrat’s Symphony, Masquerade, Ascendead Master či Revenant Choir.
Na pódiu panovala velmi sympatická energie nejen k publiku, ale i v rámci kapely. Nechyběly nekonečné kytarové symfonie a pečlivě secvičená pózování pro fotografy. Muzikální profesionalita je samozřejmostí, ale všimla jsem si i důsledné přípravy v každém dalším drobném pohybu, ať už se jednalo o Hizakiho kouzelná pukrlata, rychlé přemisťování po pódiu, či piruety v komplikovaných kostýmech. Zazněl dokonce i můj oblíbený song Zombie, který bych nevěřila, že někdy v životě uslyším naživo. Frontman Kamijo mluvil velmi slušně anglicky a výborně pracoval s publikem.
Jedinečný aristokratický zážitek jsme vstřebávaly ještě dlouho po odchodu z venue při nekončícím čekání na uber, co nás dovezl v ranních hodinách zpět na ubytování.
Neděle v duchu metalových moshpitů a gotické elegance
V neděli jsme byly již zorientované. Po sérii mikro rozhodnutí, jako kterou brož si vzít k outfitu a jak si vyčesat paruku, jsme se do areálu dostaly poměrně brzy, protože nás čekaly slíbené konference s některými kapelami. An Cafe nám věnovali interview v backstage a byly jsme pozvány i k press konferenci kapely Azavana, kterou jste mohli dříve znát jako Ashmaze. Obě setkání podrobně popíšeme v následujících článcích zde na stránkách Asianstyle.
Areál se začal brzy odpoledne plnit návštěvníky s přednostními VIP a meet and greet vstupy. I přes obrovské horko, které v Paříži v ten den panovalo, jsme viděly spoustu kostýmů, často poskládaných z několika vrstev, kterým dominovala černá barva. Koncerty probíhaly naštěstí v kryté aréně, která byla klimatizovaná. Ven tedy návštěvníci chodili pouze pro jídlo a chytat signál, který uvnitř bohužel nebyl. Venku se nacházely i stánky, kde jsme mohly podpořit své oblíbené kapely zakoupením merche speciálně vyrobeného pro B7KLAN J-Rock Fest. Některé kapely přivezly kromě klasických triček a plátěnek i kolekci sběratelských fotek či plakátů a například LM.C nabízeli i vlastní kolekci parfémů.
Neděle byla stejně, ne-li více, pestrá jako sobota a celkově nám nabídla mnohem tvrdší program. Dj Sissena a zahajovací britskou kapelu Imperial Age jsme bohužel kvůli přesunu ze zmíněných konferencí nestihly, zato na Azavanu jsme si počkaly s dostatečným předstihem.
Když hudba boří jazykové bariéry: Srdcová záležitost jménem An Cafe
K našemu překvapení ovšem večer rozezněli An Cafe. Poté, co jsme se na sebe překvapeně podívaly, nám finská reportérka stojící vedle nás ukázala updatovaný lineup. I když z našeho pohledu jsou An Cafe větší hvězdy než Azavana, z produkčního hlediska to dávalo mnohem větší smysl. Po An Cafe měla původně nastoupit Jiluka, což by byla poměrně drastická změna žánru. Máme sice rády kontrasty, ale náhlý přechod od naučených tanečních choreografií do moshpitu by nebyl úplně ideální.
Hned na začátku se mi tělem rozlilo příjemné nostalgické teplo. Obě jsme na An Cafe doslova vyrostly a jsou pro nás srdcovou kapelou, která nám otevřela dveře k japonské hudbě, když nám bylo okolo dvanácti let. Už tehdy nás přes prvotní kulturní šok jejich vizuál velmi zaujal a postupně jsme se dostaly i k neuvěřitelně chytlavé hudbě. To, že jsme nerozuměly ani slovu, nám vůbec nevadilo.
Vidět své dětské idoly naživo, po více jak patnácti letech, bylo neuvěřitelné. Cítila jsem se okamžitě doma. An Cafe otevřeli koncert hitem Maple Gunman. Odezva publika byla už od prvního taktu naprosto úžasná. Sál zaplnila energie, nadšení a radost z hraní a živé hudby. Jako čtvrtý v pořadí zazněl dokonce i náš oblíbený song Escapism. Přelomový hit Cherry Saku Yuuki, který vydali minulý rok znovu jako takový mostek vedoucí do nové éry kapely, zpíval naprosto každý v hale. An Cafe vystoupili bohužel jen ve čtyřech, důvod absence kytaristy Takuyi nebyl veřejně oznámen. Jeho ikonická kytarová sóla byla tedy nahrazena playbackem. Basák Kanon přebíhal po pódiu a zastavoval se u klávesisty, který vyskakoval za nástrojem vysoko do vzduchu jako rozverný klučík, přičemž precizně trefoval každou notu.
Bubeník Teruki se usmíval celý koncert od ucha k uchu, bylo vidět, jak jej fanoušci nabíjejí energií. Zpěvák Miku výborně pracoval s publikem, promlouval k němu francouzsky dokonce lépe než anglicky. I Teruki měl kraťoučký proslov o tom, jak se jeho dojmy z Paříže změnily od jeho poslední návštěvy. Kapela odvedla skvělý výkon a celkově z ní vyzařovala obrovská vděčnost. Miku zmínil, že je pro něj zázrak tady znovu stát a že si toho velmi váží. Po koncertě mával konkrétním lidem do publika a bylo vidět, že byl velmi dojatý.
Na Jiluku jsme se velmi těšily. Nebyl to náš první koncert a v minulosti jsme měly tu čest promluvit krátce s jejich kytaristou Senou. Trochu jsme se obávaly, jak tradiční visual kei posluchači Jiluku přijmou, kapela totiž svojí hudbou inklinuje spíše k západnímu stylu. Velmi rychle jsme zjistily, že obavy byly zcela zbytečné, protože v publiku měli spoustu oddaných fanoušků. Koncert měl brutální start a výborný zvuk. Sice podstatně tišší než například na loňském Rock for People, ale o to srozumitelnější byla celková instrumentace. Senu jsme poprvé slyšely rapovat, jeho dokonalou vizáž doplňovala růžově svítící cyberpunková kytara. Elektronické dropy rozbíjely publikum v dobrém slova smyslu a zpěvák Ricko rozdával svůj nekonečný elán. Stále se po lidech dožadoval circle pitu a opravdu ho nakonec dostal. Nechyběla dokonce ani wall of death. Připadalo mi, že trochu zmírnili setlist a sáhli po více melodických písních, ale možná to byl pouze dojem díky dobře zvládnutému zvuku i v předních řadách. Musím uznat, že se mi Jiluka líbí s každým koncertem víc a víc. V září se za námi opět staví do Prahy a my z redakce velmi doporučujeme koncert navštívit.
ČTĚTE TAKÉ: Rozhovor se Senou z V-kei kapely Jiluka: Chce navštívit Prahu, má rád populární anime a obdivuje idoly, na kterých mnozí z nás vyrůstali
Než jsme si stihly uvědomit konec předchozího koncertu, veškerou pozornost na sebe upoutala následující Azavana. Kapela byla pro publikum velkým překvapením a okamžitě zaujala perfektní sehraností. Jednalo se o kombinaci klasického visual kei zvuku s progresivními prvky, samplovanými klavírními podklady, brutálními kytarovými sóly a úžasným hlasovým výkonem. První část setu byla, podobně jako u Kizu, velmi našlapaná. V druhé polovině energie trochu klesla a songy zpomalily.
Každý člen kapely je velmi charakteristický, jak vzhledem, tak svojí personou, kterou v kapele zastupuje. Díky naší předchozí interakci s Azavanou na press konferenci, kde zpěvák takřka nepromluvil, nám bylo ihned jasné, že si šetřil veškerou energii na vystoupení. Jeho projev byl velmi intenzivní, performance mírně agresivní a kombinoval bravurně obrovský rozsah s hrdelním screamem. Mikrofonem se neustále mlátil do hrudi. Kdyby si mohl vytrhnout srdce a hodit ho do lidí, určitě by to udělal. Usměvavý kytarista Shiyu, který je velmi aktivní na sociálních sítích, se stal okamžitě naprostým miláčkem publika. Druhý kytarista Ryohei zapůsobil a dokázal, že na svůj nástroj je opravdové zvíře. Oba kytaristé spolu s basákem měli krásné momenty ve sladěných choreografiích, kdy v určitých pasážích vystoupili na kraj pódia a všichni tři jeli synchronní hru. Udělali na nás silný dojem a věříme, že si díky tomuto prvnímu zahraničnímu koncertu získali spoustu nových fanoušků.
Triumfální návrat D’espairsRay a gotický rituál na závěr
Vystoupení D’espairsRay mě ihned uchvátilo. Kapela dokáže skvěle kombinovat tradiční zvuk industriálního nu-metalu s visual kei vokálním projevem a vkusně zakomponovanými podklady s bohatou instrumentací syntetizérů, fléten, orientálních perkusí a chorálů. Celému koncertu dominovala červená světla, tribal make-up, mocné dvojhlasy a syrový nefiltrovaný projev. „We are finally back!” (Jsme konečně zpátky!) křičel zpěvák za burácivého potlesku. Skalní fanoušci určitě zažívali podobné pocity jako já na koncertě An Cafe, jejich návrat byl totiž také velmi nečekaný a celkově působili dojmem, jak kdyby nikdy nepřestali hrát. Zazněl nový song Rapture, který je naživo velmi dobrý, i oblíbená skladba Love is Dead, která všechny přítomné rozhoupala. Frontman dostával doslova elektrické šoky, kolik energie mu publikum vracelo. Na závěr ohlásil, že se do Evropy brzy vrátí, a dav skandoval ještě dlouho po jejich odchodu z pódia.
Během pauzy před posledním vystoupením večera mi postupně docházelo, jak profesionální všechny zúčastněné kapely jsou. To, co vidíme jako diváci, je jen zlomek toho, co se skutečně odehrává v zákulisí. Nejde totiž jen o techniku hraní, kapelní sehranost, presence, pohyb po pódiu a nacvičování choreografií v přesně stanovené momenty skladeb. Studiové skládání a nahrávání alb tvoří také podstatnou část náplně kapely. Musím zmínit i celý management kapely a chemii mezi jednotlivými členy. A protože se jedná o visual kei, připravit se vizuálně před každým koncertem je vlastně velmi obdobné cosplayování – takové přípravy mnohdy vyžadují i celý den. A v tomto kostýmu, v této „roli”, poté podat na pódiu bezchybný výkon. Je úžasné, že toho mohu být součástí, vidět tolik legend na jednom místě a čerpat inspiraci z jejich preciznosti.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Extravagantní visual kei styl zasahuje i do hudby. Vybrali jsme kapely, které formovaly tento netradiční hudební žánr
Celý festival vyvrcholil vystoupením kultovních Moi dix Mois, formace utvořené okolo hudební a fashion legendy Mana-sama, zakladatele alternativního stylu gothic lolita. Kapela nemá žádné sociální sítě, najít jejich songy na streamovacích platformách je skoro nadlidský úkon. I přesto, když jsme se ten den kohokoli zeptali, na koho se nejvíc těší, 99 % z dotázaných nám odpovědělo, že přijelo speciálně kvůli Moi dix Mois. Koncert byl velmi silný, místy až děsivě tichý, gotické metalové balady byly podpořeny kostelními zpěvy a varhanními podklady. Mezi každým songem v pauze hučel dunivý dron, ze kterého mi bylo poměrně úzko. Napjatá atmosféra by se dala krájet. Zpěvák až mantricky mluvil k publiku, pečlivě vyslovoval každé slovo, vše samozřejmě v japonštině. Reakce ovšem naznačovaly, že mu lidé rozuměli. Z toho, čemu jsme rozuměly my, jsme pochopily, že zpěvák děkoval fanouškům za to, že stále milují a podporují visual kei, že jsou překrásní a že si to společně užijeme. A že bychom se měli naučit japonsky. Komunikace s publikem tedy nějaká byla, jen jsme si z toho kvůli jazykové bariéře mnoho neodnesly. Mana-sama zaplňoval na svých obrovských platformových botách celé pódium, přebíhal ze strany na stranu, aby si jej každý mohl prohlédnout zblízka a fotografové zachytit v jeho nejlepších pózách.
Kapela měla ze všech zúčastněných nejdelší set a třikrát přidala. Na závěr koncertu se celá aréna rozmávala modrými glowsticky – svítícími tyčinkami s logem kapely. Dokonce i zvukaři mávali zpět. Charismatický zpěvák doplnil, že se určitě plánují do Evropy brzy vrátit.
Když J-rock spojí svět: Závěrečné ohlédnutí a naděje do budoucna
Lidem se nechtělo odcházet. Každý se teprve snažil všechny své zážitky zpracovat a udělat si pár posledních fotek u plakátu akce. Sekuriťáci ale plakát velmi rychle zabavili a vyprovodili trousící se děti noci z areálu pryč.
Festival byl neuvěřitelným showcasem všech odnoží J-rockové hudby, ukázka toho, jak každá kapela je naprosto originální a má svůj charakteristický zvuk. Visual kei ve světě stále rezonuje, i když možná méně než dříve kvůli dominujícímu K-popu a virální hvězdám. I přes to si stále získává přízeň alternativních duší.
Stejně jako to byl pro mnohé z účinkujících vůbec první koncert v Evropě, i návštěvníci přijeli nejen z celé Evropy, ale i z dalších kontinentů, z Ameriky či z Japonska. Pro řadu z nich se jednalo nejen o první visual kei koncert, ale o první návštěvu Evropy. Lidé si vystáli první řady u pódia, ze kterých se do konce večera odmítali pohnout. A i když kapacita sálu nebyla úplně naplněná, doufáme, že návštěvnost okolo 8000 lidí zajistí, že se podobná akce ještě někdy v budoucnu uskuteční. Pro všechny zúčastněné kapely bylo velkou ctí se tohoto festivalu zúčastnit.
Stejně tak naše redakce cítí velkou vděčnost za příležitost zažít tuto historickou akci na vlastní kůži.
Moc děkujeme B7KLAN a Envol Production za zprostředkování.
Zdroj: Autorský text
