Zvenku vypadá jako obyčejná dlouhá dřevěná stavba, jakých jsou ve světě stovky. Jakmile si ale u vchodu zujete boty a vstoupíte dovnitř, oči si musí chvíli zvykat na šero a pak se vám naskytne pohled, na který se nezapomíná. Síň ukrývá poklad, který obyvatelé střeží přes sedm století, a s ním i příběhy o tvářích, v nichž lidé hledají své blízké.
Když se řekne chrám v japonském Kjótu, většina lidí si vybaví zlatý pavilon Kinkakudži nebo nekonečné řady oranžových bran svatyně Fušimi Inari. Kousek od hlavního nádraží však stojí stavba, která neohromí zvenku, ale až uvnitř. Buddhistický chrám Rengeóin, známý spíše jako Sandžúsangendó, má hlavní síň dlouhou zhruba 120 metrů. Podle průvodce Japan Guide jde o nejdelší dřevěnou budovu v Japonsku.
Jméno, které vzniklo z mezer mezi sloupy
Jméno chrámu zní složitě, ve skutečnosti ale skrývá prostý údaj. Sandžúsangendó znamená zhruba „síň o třiceti třech polích“ a odkazuje na mezery mezi sloupy, které nesou střechu hlavní haly. Připomeňme, že ani číslo není náhodné: bohyně milosrdenství Kannon, jíž je areál zasvěcený, se podle buddhistické tradice dokáže zjevit ve třiceti třech podobách.
Historie komplexu sahá do roku 1164. Podle World History Encyclopedia ho nechal postavit mocný vojevůdce Taira no Kijomori pro bývalého císaře Go-Širakawu, který tehdy z ústraní dál ovlivňoval chod země. Původní stavba dlouho nevydržela, v roce 1249 ji zachvátil požár. Dnešní síň byla dokončena v roce 1266, takže v Kjótu stojí už přes sedm a půl století.
Z plamenů se tehdy podařilo zachránit jen část soch. Podle kjótské turistické asociace Kyoto City Tourism Association jich ničivý oheň přečkalo 124 a pocházejí ještě z 12. století. Ostatní vznikly při obnově chrámu o sto let později a dnes je mezi nimi těžko rozeznáte.
Tisíc bohyň v deseti řadách za sebou
Uprostřed síně sedí hlavní socha tisíciruké bohyně Kannon, kterou v polovině 13. století vytvořil umělec Tankei, syn slavného mistra Unkeie. Po jejích stranách stojí v deseti řadách tisíc dalších plastik v lidské velikosti, pět set vlevo a pět set vpravo. Všechny jsou vyřezané z japonského cypřiše, pokryté zlatem a mají oči z křemene, které se v šeru jemně lesknou.
Kdo by začal počítat ruce, rychle se zarazí. Sochy jich nemají tisíc, ale čtyřicet a k nim dvě sepjaté dlaně. Podle průvodce Japan Guide mají jednotlivé ruce zachraňovat pětadvacet světů, takže jich bohyně dohromady ochrání právě tisíc. Každá figura má navíc jedenáct hlav.
Před řadami soch drží stráž osmadvacet ochranných božstev a na obou koncích haly dohlížejí bůh větru Fúdžin a bůh hromu Raidžin. Od roku 2018 mají všechny plastiky Kannon status národního pokladu, jak připomíná japonský magazín Waraku. Tomu předcházelo restaurování, které trvalo celých 44 let a postupně jím prošla každá socha v síni.
Noc, kdy osmnáctiletý lukostřelec ohromil celou zemi
Síň ale neproslavily jen sochy. Její západní veranda měří přes sto metrů a v období Edo se na ní konala soutěž tóšija, při které lukostřelci posílali šípy z jednoho konce chodby na druhý. Podle portálu o japonských bojových uměních Budo World, který provozuje Univerzita Cukuba, se klání pořádala od začátku 17. století až do roku 1866.
Nejslavnější výkon předvedl v roce 1686 mladík jménem Wasa Daihačiró. Během čtyřiadvaceti hodin vystřelil 13 053 šípů a 8 133 z nich prolétlo po celé délce verandy. Bylo mu teprve osmnáct let a jeho jméno se v souvislosti s chrámem připomíná dodnes.
Na starou tradici navazuje lukostřelecké klání Ómato taikai, které probíhá každý leden. Mezi účastníky jsou často i mladí lidé, kteří slaví dvacáté narozeniny a s nimi japonský svátek dospělosti, dívky v pestrých kimonech s dlouhými rukávy.
Ve stejný den se v areálu koná i obřad Janagi no okadži. Mniši při něm vrbovou větvičkou kropí návštěvníky posvěcenou vodou, jež má podle pověsti pomáhat hlavně proti bolestem hlavy. Vstup do chrámu je ten den podle kjótské turistické asociace zdarma.
Tvář, kterou v řadách hledají pozůstalí
S chrámem se pojí i tichá a dojemná pověra. Podle tradičního rčení, jež připomíná magazín Tokyo Weekender, najde každý mezi tisícem soch tvář připomínající člověka, po kterém se mu stýská. Někteří místní se proto do síně vracejí rok co rok a v dlouhých řadách pozlacených skulptur hledají podobu zesnulého rodiče, partnera nebo dítěte.
Fotografovat uvnitř se nesmí, a tak si návštěvníci odnášejí jen to, co si zapamatují. Kdo pozorně projde až na konec haly, objeví i plastiku boha hromu Raidžina, kterého japonská kultura zná z obrazů, dřevořezů i suvenýrů.
Co se hodí vědět před návštěvou
Chrám leží ve čtvrti Higašijama, zhruba deset minut autobusem od kjótského hlavního nádraží nebo pět minut pěšky od stanice Šičidžó na lince Keihan. Od dubna do poloviny listopadu je otevřený od 8:30 do 17:00, v zimních měsících poté od 9:00 do 16:00. Vstupné pro dospělého stojí 600 jenů, tedy zhruba 80 korun, a na prohlídku podle průvodce Japan Guide stačí 30 až 45 minut.
Sandžúsangendó tak nabízí něco, co se dnes v přeplněném Kjótu hledá čím dál hůř: chvíli ticha uprostřed cestování. Stačí zout boty, projít šerem dlouhé síně a nechat na sebe působit pohledy tisíce tváří, které tu čekají už přes sedm set let.
Zdroje: Japan Guide, Kyoto City Tourism Association, World History Encyclopedia, Waraku, Budo World, Tokyo Weekender
.