Na severu Filipín, v oblasti Sagada, se nachází jedno z nejneobvyklejších míst s jedinečnou tradicí. Tato tradice patří kmeni Igorotů. Probouzí zvědavost, láká turisty z celého světa a vzbuzuje údiv i respekt návštěvníků. Místní obyvatelé si však své poklady stále pečlivě střeží. O co vlastně jde?
Kmen Igorotů je původní etnikum Filipín. Jedná se o skupinu několika horských komunit, které si dodnes zachovávají silné tradice a nezávislost. Proslavily se nejen svou neobvyklou tradicí pohřebních rituálů, ale také stavbou rýžových teras, které patří k nejstarším na světě.
Skryté v mlze a mezi útesy
Již více než 2000 let se v této oblasti pohřbívá jinak. Rakve v Sagadě nejsou ukládány pod zem, ale upevňovány na skalách nebo ukrývány v jeskyních. Často visí vysoko nad zemí, připevněné pomocí dřevěných nebo kovových kolíků.
Důvody pro tento způsob pohřbívání jsou praktické i duchovní. Oblast je náchylná k povodním a výskytu divokých zvířat, která by mohla narušit klasické podzemní hroby, a tomuto riziku se místní snaží zabránit. Umístění na útesech tak zajišťuje lepší ochranu těl.
To však není jediný důvod, vede je k tomu také hluboce zakořeněná víra. Místní věří, že čím výše je zesnulý uložen, tím blíže je nebi a duchovním předkům. Zároveň jsou přesvědčeni, že tak zesnulí najdou „rychlejší a bezpečnější cestu do nebe“.
MOHLO BY SE VÁM LÍBIT: Nechte na sebe zírat sošku z Japonska a pomůže vám splnit všechny sny. Musíte ji ale nejdřív napůl oslepit
Morbidní, nebo tradiční?
Pro někoho může být skutečnost, že si starší lidé v této oblasti často připravují vlastní rakve ještě za života, opravdu morbidní. Pro ně je to však běžné. Vyrábějí je z místního dřeva a někdy na ně dokonce napíší i své jméno.
Pohřbu předcházejí také specifické rituály. Tělo zesnulého bývá umístěno na takzvanou „smrtelnou židli“, kde je několik dní vystaveno. Tento proces slouží k tomu, aby se s ním mohla rodina rozloučit, a následně se tělo někdy udí, aby se zpomalil rozklad.
Jelikož rakve bývaly menší, tělo se ukládalo do polohy plodu, což symbolizovalo návrat k počátku života. Jak vysvětluje místní průvodkyně Siegrid Bangyay: „Je to jako návrat tam, odkud přišel – v poloze plodu, v lůně.“ V minulosti se také stávalo, že bylo nutné upravit polohu těla tak, aby se do rakve vůbec vešlo.
Turismis, ochrana a respekt
Sagada se v posledních letech stala cílem turistů, kteří chtějí tento neobvylký zvyk vidět na vlastní oči. Cesta sem však není úplně jednoduchá – pokud vás výše uvedené zaujalo, podívejte se, jak takový výlet vypadá.
Cesta z hlavního města Manily trvá několik hodin a vede po klikatých silnicích. I to možná přispívá k tomu, že návštěva Sagady nepůsobí jako běžný výlet, ale vyvolává pocit něčeho hlubšího, tajemnějšího a tichého. Na toto místo se navíc často dostanete pouze s průvodcem.
Obyvatelé filipínské oblasti však zdůrazňují, že nejde o atrakci, a chrání svou kulturu. Jde o posvátná místa, kde odpočívají jejich předkové. I proto se v minulosti objevily obavy z neuctivého chování turistů, kteří se dotýkali rakví nebo se k nim příliš přibližovali. Návštěvníci by se proto měli chovat s úctou, udržovat odstup, respektovat pokyny průvodců a vnímat toto místo jako prostor vzpomínek, nikoli jen jako fotogenickou kulisu.
PŘĚČTETE SI TAKÉ: Zapomeňte na tygry a slony. Asie ukrývá jednorožce, mořské krávy i další fascinující tvory
Tradice na ústupu
Ačkoli je tento způsob pohřbívání jedinečný, dnes postupně zaniká. Moderní způsob života, vliv křesťanství a praktické důvody vedou k tomu, že stále méně lidí volí tradiční pohřeb na útesech.
Poslední známý pohřeb tímto způsobem se uskutečnil přibližně v roce 2010. Jak s jistou dávkou nadhledu poznamenává průvodkyně Siegrid: „Doufám, že se jednou z turistické průvodkyně stanu turistickou atrakcí“. Většina rakví, které dnes návštěvníci vidí, je tedy historická.
A přesto tam stále visí, tiše, bez hnutí, odolávající času i počasí.
Možná právě v tom spočívá jejich zvláštnost a také jistá absurdita. To, co mělo být dávno minulostí, zůstává viditelné, téměř jako přítomné. Mezi nebem a zemí, mezi životem a vzpomínkou připomínají, že ne všechno, co pomalu mizí, musí zmizet úplně.
Zdroje: BBC, atlasobscura, sundaypost
