Severní Koreu většina lidí vnímá jako území diktátorského teroru, ale najdou se i tací, kteří ji považují za exotickou turistickou destinaci. Je však možné zabalit krosnu a vyrazit do této ostře sledované země? Ano, ale za nemalou cenu.
Severní Korea je destinace, která se neobjevuje v katalozích zájezdů vedle Egypta nebo Itálie – a možná právě proto některé láká. V zemi pod přísným dohledem autoritářského státu se i obyčejná jízda metrem mění v surrealistický zážitek balancující mezi fascinací a strachem. Cestovat sem znamená na pár dní vstoupit do pečlivě naaranžované kulisy, která připomíná směs bizarní reality show, retrofuturismu a propagandistického muzikálu. Přesto má Severní Korea zvláštní, znepokojivou krásu.
Jak se dostat do Severní Koreje?
Není možné jen prohlédnout mapy, koupit si letenku a najít si hezký byt na Airbnb. Vstupenkou je striktně organizovaný zájezd přes specializovanou agenturu, která vyřídí víza, naplánuje program a před odjezdem poskytne krátké „školení“, co v Severní Koreji rozhodně nedělat.
Pravidla jsou téměř dystopická: nekritizovat vůdce, nefotit vojenské objekty ani rekonstruované budovy, nebavit se s místními. Po příletu průvodci cestovatelům často raději odeberou pasy a od té chvíle jsou pod jejich nepřetržitým dohledem, od hotelového pokoje až po návštěvu toalet. Turista se pak nemusí starat o žádné zařizování, ale zároveň nikdy není sám.
Výlet v režii průvodců
Srdcem severokorejského cestování jsou průvodci, často mladí, sympatičtí lidé s výbornou angličtinou a milým smyslem pro humor. Umějí mluvit o módě, sportu i kultuře, ale zároveň dokážou odříkat příběhy o dokonalosti socialismu a moudrosti severokorejských vůdců. Jejich role je dvojí: ukázat nejlepší tvář země a zároveň udržet turisty v „bezpečné zóně“, kde neuvidí nic, co do připraveného scénáře nepatří.
Každá interakce je tedy pod dohledem. Každá odpověď je nacvičená. Lidé, s nimiž se setkáváte, před vámi hrají svou roli, protože musí. Individualismus zde neexistuje a místní, pokud nemají uniformu, nosí oblečení připomínající sedmdesátá léta, zpravidla bez nápisů či log.
Jí se společně s průvodci v soukromých salóncích, ochutnává se kimči, hot pot, studené nudle raengmyeon nebo pivo z místního pivovaru. Restaurace v turistických čtvrtích Pchjongjangu jsou obecně plné dobře oblečených místních (možná nové střední třídy, možná pečlivě vybraných elit), se kterými je zábava.
Obchody kombinují vitríny ve stylu komunismu s překvapivým luxusem: (falešnou) kosmetikou Dior, whisky Johnnie Walker, šampaňským, dokonce i prvními pobočkami zahraničních řetězců typu Miniso. Na druhou stranu tu ale nenajdete bankomaty, Wi-Fi ani mobilní signál či možnost zavolat domů.
ČTĚTE TAKÉ: Mladá generace Jihokorejců udělala zásadní obrat: Poprvé po dekádě nevidí nutnost sjednocení
Skutečností je, že turismus v Severní Koreji není neutrální. Celý zážitek je precizně navržený státem a přítomnost cestovatelů, ač na první pohled v dobré víře, posiluje obraz země, který chce režim prezentovat světu. Neexistuje možnost zvolit si během výletu okliku či alternativy (bydlet u místních, podporovat lokální nezávislé obchody, najíst se u náhodného stánku, otevřeně se bavit s místními…). Všechno je do určité míry divadelní scénou, v níž je turista hostem, ale zároveň i komparzistou.
Město jako kulisa
Ve snad každé velké metropoli na světě lze vidět rozdíl mezi naleštěným turistickým centrem a okrajovými oblastmi, které živoří. Zde je však tento kontrast ještě výraznější. Pchjongjang je velmi hezké město. Z vyhlídkového patra hotelu Yanggakdo jsou vidět pastelové paneláky, monumentální pomníky a široké (poloprázdné) ulice, které mohou připomínat období socialismu. Město je uklizené, bez přehlcení plakáty na výrobky velkých korporací či celebritami. Ikonickou památkou je také například obří, avšak oficiálně nedokončený hotel Ryugjong nebo vysoká věž Juche, u níž se nachází i známé sousoší severokorejských vůdců, před kterým se turisté obvykle povinně uklánějí.
Turisté se však mohou podívat i do škol, metra nebo továren, kde jsou všichni čilí a šťastní, od předškolních dětí až po pracující důchodce. Severní Korea je totiž prezentována jako země, která se stará o všechny a poskytuje každému vzdělání, práci i zdravotní péči zdarma. Dokonce za vás režim údajně platí i nájem. Realita je však jiná a jen několik kilometrů od hlavního města jsou vidět lokality, kde farmáři tvrdě pracují, aby byla země zásobována, protože import zde prakticky neexistuje. Omezené jsou také dodávky elektřiny a pitné vody, natož pak dostupnost internetu či telefonů.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Jak se slaví Nový lunární rok v Severní Koreji? Mají vůbec severokorejci dovoleno vítat rok tygra?
Je Severní Korea pro vás?
Mnoho států cestování do této země oficiálně nedoporučuje z důvodu bezpečnosti. Severní Korea není destinace pro někoho, kdo si chce odpočinout nebo „vypnout“. Je bezpochyby zajímavá z hlediska velmi vzácného pohledu na místní kulturu, ale je otázka, zda je etické nahlížet na Severokorejce jako na exponáty v zoo.
Výlet sem může být pro cestovatele, který je připraven nést váhu vlastního rozhodnutí, včetně toho, že část peněz skončí v systému obviňovaném z brutálního porušování lidských práv. A možná právě to je největší paradox této „dovolené“. Turista se nejvíce dozví tím, že je přímo na místě, ale zároveň vlastně nic, protože se pohybuje uprostřed potěmkinovy vesnice.
Pokud vás však tato země přitahuje, existují i jiné možnosti, jak ji poznat: knihy severokorejských uprchlíků, organizace, které pomáhají lidem utéct nebo zviditelňují jejich příběhy, dokumentární filmy či další umělecká díla přímo od Severokorejců i další tematické materiály.
Zdroje: BBC, Broader Horizons, Planet Edit, Mike O’Kennedy
