Recenze: Román Sestry Makiokovy není jen o vdavkách a dohazovačkách, ale i tradicích, nespoutanosti a skrytých vášních

Eva Lenská
Foto: bonsaiho.pixnet.net

Román proslulého japonského autora rozhodně stojí za pozornost a milovník japonské literatury by ho neměl přehlédnout. V následující recenzi se dozvíte, čím zaujal mě.

Na úvod nesmím opomenout, že jsem si z knihovny přinesla vydání z roku 1977 vydané nakladatelstvím Svoboda. Knihu z japonštiny přeložila Vlasta Winkelhöferová. Román se skládá ze tří dílů a děj se odehrává krátce před druhou světovou válkou, povětšinou v Ósace. Džuničiró Tanizaki se narodil v roce 1886 v Tokiu a literatura ho zajímala již od mládí. Sestry Makiokovy (v originále Sasameyuki 細雪) dokončil v roce 1948. 

Teď už ale k samotnému románu a jeho ději. Čtenář se může těšit rovnou na čtyři hlavní hrdinky. Sestry Makiokovy se jmenují Curuko, Sačiko, Jukiko a Taeko. Každá je jiná, nicméně něco mají společné. Dvě nejstarší sestry jsou již provdané a mají své rodiny, ovšem Jukiko už překročila třicítku a ženich pořád nikde. Ačkoli jde o dívku z dobré rodiny, není vůbec snadné najít vhodného manžela. Celý děj je tedy důkladně prošpikovám různými kandidáty na manžela, nabídkami dohazovaček a seznamovacími schůzkami. Všechno se komplikuje i tím, že nejmladší sestra Taeko je v určitém smyslu rebelka a rozhodně není nadšená z toho, že se může vdát až po svatbě starší sestry. Trvá na tom, že chce bydlet sama, pouští se do podnikání a jako naivní mladá holka kdysi utekla s jistým Okubatou, který stále usiluje o její náklonnost.

Zajímavé je také to, že sestry již nemají rodiče, tudíž je hlavou rodiny manžel Curuko, Tacuo, který po svatbě přijal jméno Makioka a stal se tak adoptivním synem. I manžel Sačiko, Teinosuke toto jméno nosí a také on pomáhá rodině provdat krásnou, plachou, ale poněkud nemastnou neslanou Jukiko, která toho opravdu moc nenamluví. Podle tradice musí veškeré změny v rodině nejprve schválit hlavní dům a to je často kamenem úrazu hlavně v případě nespoutané Taeko, která nechce ztratit svou nezávislost, a když ji během povodně zachrání muž z nižší společenské vrstvy, navaří sestrám další horu problémů. Pokud byste si mysleli, že si onoho muže vezme, pletete se. Mladík nakonec zemře a na scénu opět přichází Okubata, kterého ovšem jeho rodina vydědí pro rozmařilost a nezodpovědnost.

Jestliže máte rádi svižné tempo, pravděpodobně vás kniha nechytne. Vyprávění je téměř po celou dobu poklidné, bez nějakých prudkých zvratů. Děj začíná více gradovat až ve třetí části, kdy se konečně objeví vyhovující ženich, ale také další hříchy Taeko, která vážně onemocní a později se sblíží s barmanem Mijošim. Hlavní dům, přestěhovaný do Tokia se potýká s nedostatkem financí a jeho vliv tak trochu slábne. 

Přirozeně vás nejspíš zajímá, jak román dopadne? Zda se najde ženich pro Jukiko a zda rodina nezavrhne Taeko? Mohla bych vám to prozradit, ale lepší bude, když si knihu přečtete. I kdyby byl děj na vás pomalý, pořád se tu můžete dozvědět mnoho o životě v japonských rodinách tehdejší doby, o kultuře, zvycích, tradicích a je docela možné, že si nakonec hrdinky zamilujete jako já. Nebudu však lhát, že jsem si nejvíce oblíbila Sačiko, která byla rozvážná a vždy se snažila držet sestry i celou rodinu při sobě, nebála se problémů a měla štěstí na velmi laskavého manžela, jenž jí uměl naslouchat, dbal na její pocity a neváhal pomáhat všem jejím sestrám, což rozhodně nebylo snadné, hlavně u té nejmladší. 

Na závěr ještě pár slov k dohodnutým sňatkům. Dnes se nám to může zdát kruté, necitlivé a bez lásky, ovšem nemysleme si, že Evropa toho byla ušetřena. Vždyť je docela možné, že i mnohé naše prababičky něco takového ještě mohly zažít. V případě Jukiko však nešlo o žádný nátlak. Každého nápadníka mohla svobodně odmítnout. Rodina ho navíc důkladně prošetřila od hlavy až k patě a nejméně do desátého kolena. Díky tomu jsem se kolikrát při čtení opravdu pobavila. Líčení ženichů a seznamovací večeře rozhodně nebyly nudné.

Na úplný závěr se nechci opakovat, ale knihu vám mohu skutečně doporučit. Osobně mi pomalejší děj nevadil a po přečtení jsem měla stejný pocit, jaký mívám u knih, které se nějakým způsobem dotkly mého srdce, a to, že jsem těžce nesla, když jsem otočila poslední stránku. Kromě toho jsem měla plno otázek, jednotlivé postavy jsem začala vidět jako živé, skutečné bytosti, a předsevzala si, že se ke knize určitě vrátím.

Diskuze
Pokud chcete přispět do diskuze, musíte se přihlásit.