S vlivem korejské vlny, když se na celém světě nacházejí fanoušci korejského popu a korejských dramat, se mnozí chtějí naučit korejský jazyk. Ohlédněme se tedy zpět za barevnou historií jeho písma hangul.
Věděli jste, že z východoasijských jazyků se nejsnáze učí korejština? Naučit se její písmo zabere jen několik hodin. Popularita korejštiny není žádným překvapením, protože většina fanoušků korejských dramat nebo K-Popu zná mnoho korejských slov, aniž by měla lekce korejštiny. Ne vždy to bylo tak jednoduché. Přes historii korejského písma se dozvíte více o korejské kultuře, Korejcích a korejské historii. Korejština je jazykem celého Korejského poloostrova sestávajícího ze Severní a Jižní Koreje. Velké množství lidí na světě se hlásí ke svým korejským předkům. Korejština je třináctým nejrozšířenějším jazykem na světě a její vliv je tak velký, že se 26 korejských výrazů dostalo do Oxfordského anglického slovníku. Jsou to slovíčka jako aegyo, bulgogi, daebak, fighting, hally, K-Drama, kimpab, mukbang, oppa, trot či unnie atp. Jak začalo dobrodružství korejského písma známého jako hangul?
Na začátku dynastie Joseon (1392 – 1910) se v Koreji používal systém písma hanja, který představoval čínské znaky. Převzat byl z čínské a buddhistické literatury. Korejci si písmo přizpůsobovali a používali ve své literatuře, oficiálních dokumentech a záznamech. Písmo hanja používala jen korejská elita. Korejská gramatika se však výrazně liší od čínských znaků, a tak používání systému písma hanja bylo složité a systém se nedokázal tak snadno ujmout. Hanja byla náročná a bylo nutné se naučit množství čínských znaků. V té době neexistovalo centralizované vzdělávání a ke vzdělání měla přístup jen korejská inteligence a šlechta. Naučit se číst a psát bylo proto pro běžné lidi obtížné a mnoho Korejců zůstávalo nevzdělané. Kulturní identita Koreje tak byla ve většině omezena pouze na ústní tradice bez jakéhokoli psaného dokumentu. To se však brzy mělo změnit. Pokud jste byli v Jižní Koreji, zřejmě znáte obrovskou sochu krále Sejonga Velikého, odpočívajícího na náměstí Gwanghwamun směrem k paláci Gyeongbokgung v Soulu. Jedná se o čtvrtého krále dynastie Joseon. Poctu v podobě sochy nezískal jen tak náhodou. Jeho velkým přínosem bylo vytvoření korejského písma. Ještě předtím si však řekněme něco o životě tohoto panovníka.
Sejong Veliký se narodil v roce 1397 jako třetí syn krále Taejonga a královny Won Gyeong. Zpočátku byl následníkem trůnu jeho starší bratr Yangnyeong, který byl Taejongem zbaven titulu korunního prince. Sejong Veliký tak na trůn nastoupil v roce 1418, když mu bylo 21 let. Jeho otec mu byl až do své smrti poradcem. Když se Sejong Veliký stal králem, obklopil se talentovanými lidmi, kteří sdíleli stejný cíl pro zemi jako on. Měl vizi modernizace země novými vynálezy a postupy. Filozofie myšlení krále Sejonga Velikého byla založena na neokonfucianismu. Filozofie zdůrazňuje důležitost spravedlnosti mezi panovníkem a poddaným. Mnohé duchovně založené zvyky a víry byly neokonfucianismem odmítnuty. Korejci dodnes považují Sejonga Velikého za jednoho z největších vládců v korejské historii. Podpořil rozvoj vědy a techniky, zavedl opatření ke stimulaci ekonomiky a pomohl korejské společnosti postupovat všemi způsoby. Sejong Veliký pomáhal při kodifikaci kalendářů a vydávání první farmářské příručky k šíření efektivních zemědělských technik po celém poloostrově. Běžným lidem se snažil pomáhat v těžkých okamžicích po povodních nebo v období sucha. Období jeho vlády je považováno za laskavé a mnozí ho označují za zlatý věk Koreje. Kromě toho, co jsme zmínili, je známý pro to, co změnilo životy Korejců a všech, co mají rádi korejskou kulturu až do současnosti: pro vytvoření korejského systému písma hangul.
Během vládnutí si všiml, že běžní lidé neumí psát a číst pro neznalost komplikovaných čínských znaků, které používali jen vzdělanci, lidé ze šlechtických rodů a vyšších vrstev. Byl z toho smutný, když si všiml rostoucí propast mezi vzdělanými a nevzdělanými ve své říši. Uvědomil si, že národ potřebuje nový systém psaní. To ho přimělo vymyslet fonetickou abecedu. Umínil si vytvořit původní písmo, které by se Korejci snadno naučili a používali, přičemž přemýšlel o mírě gramotnosti lidu a růstu země jako celku. Věří se, že král Sejong Veliký nařídil v roce 1443 svému dvoru, Sieni cti, aby vymysleli nový druh písma. Historické prameny uvádějí, že systém psaní vytvořil sám. Původně se písmo jmenovalo Hunminjeongeum. Název vymyslel sám král Sejong Veliký. Poté, co písmo spatřilo světlo světa, řekl: „Inteligentní člověk se to může naučit před obědem a blázen za deset dní.“ Poprvé bylo písmo zveřejněno 9. října 1446. Toto datum si Jižní Korea připomíná jako Den Hangulu a jde o státní svátek , který se slaví od roku 2012. Termín hangul, v překladu „velké písmo“, zavedl korejský lingvista Ju Si Gyeong až v roce 1912. V Severní Koreji se písmo jmenuje Chosongul. V Jižní Koreji se Sejong Veliký nachází i na papírové bankovce s hodnotou 10 tisíc wonů.
Písmena hangul se skládají ze základních geometrických tvarů rozdělených na samohlásky a spoluhlásky. Zpočátku hangul tvořilo 28 symbolů, čtyři symboly však nebyly potřebné, a proto byly vyňaty. Existuje 14 souhlásek a 10 samohlásek, ke kterým musíme přidat 5 dvojitých souhlásek, 11 složených samohlásek a 11 seskupení souhlásek, abychom dohromady vytvořili 40 písmen. Písmena hangul se skládají ze slabičných bloků s alespoň jednou souhláskou a jednou samohláskou. To je v kontrastu s čínskými nebo japonskými znaky, ve kterých každý znak představuje samostatné slovo. Po vytvoření hangul měli lidé z nižší vrstvy a běžní lidé šanci být gramotní. Naučili se číst a psát korejsky, nezávisle bez klasického vzdělání. Hangul se lehce stal populárním a Korejci si ho rychle osvojili. Bez ohledu na pohlaví či společenskou vrstvu, lidé získali novou příležitost vyjádřit svá vlastní slova psanou formou. Zatímco běžní Korejci byli z hangulu nadšeni, korejská elita ho nedokázala přijmout. Mnozí z nich věřili, že hanja je jediný legitimní systém psaní. Čínský systém psaní se jim zdál mnohem pokrokovější a slušnější. Hangul považovali za hrozbu pro svůj šlechtický status, protože se dal snadněji naučit než hanja. Obávali se, že se odliší od zbytku světa tím, že budou používat „druhotřídný“ systém psaní. Tvůrce hangul, Sejong Veliký, v roce 1450 zemřel a písmo čekalo náročné období.
Jelikož elita považovala hangul za hrozbu pro vyšší vrstvy, snažila se jej odstranit. Důvodem bylo například umístění plakátů zesměšňujících krále Yeonsanguna po městech v roce 1506. Rozzlobilo ho to, a tak zakázal lidem učit se hangul a používat ho. Zákaz nebyl účinný a běžní lidé si k němu stále nacházeli cestu. Na konci 16. století se po zemi rozmohl trend lidových příběhů, které si Korejci zamilovali. Lidé si četli příběhy slavných lidových spisovatelů, což je nepřestávalo bavit. To velmi výrazně pomohlo hangul přežít. Pero se stalo silným nástrojem pro boj proti šlechtě. Posuňme se o tři sta let později do 19. století, do období vlády krále Kojonga. Korea čelila problémům s korupcí, negramotností a lidmi ze západu. Situace v zemi krále netěšila a chtěl udělat něco, co by vyřešilo všechny tyto problémy. Zavedl sérii reforem s cílem zrušit otroctví, sociální vrstvy a podpořit systém vzdělávání a zaměstnanosti založený na zásluhách. Co to má společného s hangulem? Všechny oficiální reformní dokumenty byly napsány v hangul. Od roku 1895 se na školách začalo učit v hangul a v roce 1896 byly vytištěny první noviny psané v hangul a v angličtině. Král si uvědomil, že návrat k hangu a odklonění se od hanji by mohlo pomoci vyřešit problémy negramotnosti, korupce, hrozeb a vlivů ze západního světa.
Tady však příběh hangul nekončí. V roce 1910 nastoupila japonská okupace Korejského poloostrova, která stanovila v Koreji jako oficiální jazyk japonštinu. Japonci zakázali vyučování korejské literatury. Koreu však do značné míry ponechala japonská císařská administrativa svému osudu. Umožnila vyučovat a studovat hangul na školách a univerzitách. Staletí v podstatě jen mluveného korejského jazyka odvážnými obyvateli zanechali na hangul stopy. Chyběl ústřední orgán a bylo třeba oříznout některá nadměrná písmena a gramatická pravidla. Instituce jako Korejská jazyková společnost v té době bojovaly za korejský jazyk a v letech 1912 a 1930 byl kodifikován korejský pravopis a písmo. V roce 1938 Japonsko přijalo politiku asimilace a situace v Koreji se zpřísnila. Korejská kultura byla postavena mimo zákon. Školy už nemohly vyučovat hangul a oficiální dokumenty byly napsány v japonštině. Během tohoto období existence korejského jazyka a písma visela na vlásku. Korejský jazyk a písmeno zažili svobodu až v roce 1945 po odchodu Japonců. Korejská vláda a běžní lidé přijali korejštinu a hangul jako svůj úřední jazyk a písmo. Druhá světová válka však rozdělila Koreu na dvě části. Severní Korea v roce 1949 založila oficiální systém psaní hangul, který zcela zakazoval hanji. Na druhé straně se v Jižní Koreji za určitých okolností používají písmena z hanji dodnes. Obecně si však obě části dokáží stále porozumět.
Dovedete si představit korejské drama nebo korejský pop bez použití korejských slov? Pravděpodobně ne. Kromě sledování korejských dramat a poslechu korejského popu má hangul i jiný důležitý význam. Hangul způsobil, že se celá korejská populace stala gramotnou. Hangul pomohl rozlišit lidi na Korejském poloostrově jako jedinečné. Díky hangulu se zvýšilo HDP v Jižní Koreji čtyřnásobně a Jižní Korea se stala popkulturní a technologickou velmocí. V Korejčanech písmo pomohlo vzbudit národní cítění. Vytvoření vlastní abecedy sblížilo lidi. Díky hangulu našli Korejci svou identitu, která je odlišuje od ostatních. Je jejich vlastní, kterou si od nikoho nepůjčují. Hangul si prošel mnoha náročnými obdobími, ale díky vůli běžných lidí, kteří se za své písmo postavili a bojovali, dokázal přežít až do dnešních dnů. Pokud by se tak nestalo, mnohé věci, které známe a na korejské kultuře obdivujeme, by už nemuseli existovat. Hangul je skutečně hodný svého jména: je velkým písmem.
Zdroj: onlyou.sg, koreatour.com, britannica.com
