V malé horské vesničce lemují vyšlapané ulice desítky zvláštních postav. Některé z nich čekají na autobus, jiné pracují na poli. Při bližším pohledu ale člověk rychle pozná, že žádná z nich není skutečná. Jejich pohledy jsou chladné, stejně jako kov a další materiály, z nichž jsou vyrobeny. Za tímto fascinujícím a lehce děsivým úkazem stojí jedna jediná žena a její neobyčejná láska k domovu.
Příběh tohoto zvláštního místa se začal psát na přelomu tisíciletí. Tehdy třiapadesátiletá Cukimi Ajano se totiž rozhodla vrátit do své rodné vesnice Nagoro na japonském ostrově Šikoku, aby se postarala o svého stárnoucího otce. Dospělá léta předtím trávila v rušné Ósace, kde pracovala jako hospodyně.
Tato dáma si ale rychle všimla, že vesnice je v mnoha věcech jiná, než jak si ji pamatovala z dětství. Ze tří stovek obyvatel se jejich počet snížil na pouhopouhých 35. Člověk jen při cestě na nákup prošel okolo mnoha opuštěných domů a celé místo působilo velmi pustě a ponuře.
Po smrti otce se paní Ajano rozhodla ve vesnici zůstat. A aby na tvář svého rodiče nezapomněla, vyrobila strašáka, který se mu opravdu hodně podobal. Už dříve vyráběla panenky, takže jen oprášila starý koníček a spojila příjemné s užitečným. Myslela, že jí panák v životní velikosti pomůže odehnat dotěrné ptáky ze zahrádky.
Avšak věci rychle nabraly jiný spád. Ajano si totiž jednoho dne všimla, že na strašáka v zahrádce mluví její sousedé. Postava byla tak realistická, že nebylo možné ji rozeznat od skutečného člověka.
Místo lidí zde bydlí strašáci
Po pobavených reakcích sousedů a kolemjdoucích se dáma rozhodla vyrábět další postavy. Každou volnou chvíli tak pracovala na podobiznách lidí, kteří se z vesnice odstěhovali, zemřeli v ní nebo jen projížděli okolo. V současnosti počet strašáků překročil počet obyvatel vesnice více než desetinásobně. Přes 400 panáků zde dostalo jméno, osobnost a vlastní životní příběh.
Výroba jediné postavy zabere paní Ajano přibližně tři dny. Dělá je tak, že pružnou látku vyplní vatelínem, aby vytvarovala hlavu. Zbytek těla modeluje z drátěné konstrukce a zmačkaných novin. Detaily šije ručně, aby dokázala pečlivě zachytit výrazy ve tvářích až po ty nejjemnější vrásky.
Před obléknutím strašáka do darovaného oblečení je potřeba jej potřít nepromokavou vrstvou, aby se neponičil pod náporem počasí či plísně.
Opuštěná místa dostávají nový účel
Nejen, že má každý strašák jedinečný životní příběh, dokonce je každý jeden z nich rozmístěn po vesnici tak, aby jeho póza zobrazovala to, kým byla jeho předloha nebo jak si ji paní Ajano pamatovala. Někteří sedí u říčky s rybářským prutem a klidným výrazem v obličeji, jiní nedočkavě vyhlíží autobus na zastávce, další plejí zahrádku. Místní umělkyně dokonce zhotovila skupinku babiček na verandě jednoho z domů, které jako by zamrzly uprostřed konverzace.
Paní Ajano dala novou naději i místní škole. Ta musela v roce 2012 definitivně zavřít, protože ve vesnici nebyly děti, které by se v ní mohly učit. Opuštěné třídy se však místo chátrajících ruin staly galerií. Dodnes v nich totiž sedí malí žáčci. Jen mají tvářičky z pružné látky a na nich neměnný výraz.
Ajano své látkové děti často opravuje, zašívá místa, kde látka podlehla času a neúprosnému počasí. I přes veškerou její snahu ale venku nepřežijí déle než tři roky.
Aby toho nebylo málo, umělkyně se nezdráhala udělat strašákům ani malého roztomilého společníka. U jedné z hromad kamení ve vesnici postává malý látkový pejsek jménem Leon, přivázaný na vodítku.
NENECHTE SI UJÍT: Byl posedlý toaletami? Bizarní dům se po smrti majitele proměnil v jednu z nejnavštěvovanějších atrakcí země
A co na to svět?
Stejně jako spousta jiných bizarností, ani umění paní Ajano neuniklo hledáčkům kamer a příspěvkům na sociálních sítích. V komentářích se mísí lidé, kteří její panenky označují za děsivé, zatímco jiní opěvují její lásku k domovu, lidem a vzpomínkám.
Díla umělkyně se objevila v různých dokumentech a videích, jako je například krátký dokument Fritze Schumanna Údolí panenek, kde o výtvorech autorka mluví jako o svých dětech.
Samotná Ajano postavila dokonce jednoho ze svých strašáků poblíž cesty k vesnici s vidinou, že bude lákat kolemjdoucí k focení nebo dokonce k procházce po vesnici. A strategie místní umělkyni opravdu vyšla. Nepřivedla sice nové obyvatele, ale denně do vesnice přicházejí turisté. Ty láká bizarní, leč lehce děsivé umění, stejně jako fakt, že vesnice nemá žádné vstupné a příchozí tak nemusí nic platit.
Vesnice je na cestovatele připravená. Najdou v ní obchod se suvenýry, kde si mohou zakoupit keramiku a panenky, které paní Ajano vlastnoručně vyrobila.
A pokud byste se chtěli do vesnice Nagoro podívat, ale brání vám jazyková bariéra nebo cokoli jiného, můžete se po ní projít přes funkci Street View v Google Maps. Jistě, zážitek je dost osekaný a není možné se podívat do všech uliček a budov, ale pro navození atmosféry to určitě stačí.
Zdroje: Autorský text, National Geographic, Kyoto Journal, Offbeat Japan, Spaces, IyaTime, Google Maps, Vimeo
