Renata Mirková je sinoložka a učitelka čínského jazyka, který patří mezi nejtěžší jazyky světa. Právě o studiu čínštiny, o tom, proč se nevzdávat hned na začátku, i o pobytech a životě v Číně, bizarních univerzitních pravidlech a o tom, co ji šokovalo nejvíce, nám prozradila v rozhovoru pro náš web. A pro všechny, kteří chtějí objevovat tuto krajinu ještě víc, už na podzim vyjde její cestopis plný kulturních zajímavostí a zážitků.
Jak vypadala vaše cesta studiem čínštiny – co pro vás bylo na začátku nejtěžší?
Čínštinu jsem se začala učit až na vysoké škole, takže to nebylo žádné pomalé seznamování, ale rovnou hození do vody. Snad hned první lekce na vysoké škole byla lekce praktického jazyka s lektorkou z Číny, která na nás spustila jak jinak než čínsky… No a pak už to jelo: hodiny gramatiky, písma a praktického jazyka proložené přednáškami o historii, literatuře a filozofii… A čas mezi lekcemi a po škole byl trávený hlavně nad učením. Hodiny a hodiny luštění znaků v papírových slovnících, stovky listů papíru popsaných znaky… Ze začátku bylo asi nejhorší to psaní.
Co byste poradila někomu, kdo právě přemýšlí, že začne s čínštinou, ale má z ní respekt? Jak byste někoho přesvědčila, aby dal čínštině šanci?
Respekt z čínštiny obvykle pramení hlavně ze strachu z čínského písma, což má celkem snadné řešení – pokud se člověk chce naučit pár vět před cestou do Číny nebo na Tchaj-wan, tak se klidně může na znaky vykašlat a využívat jen transkripci pchin-jin, což je standardizovaný zápis čínštiny latinkou. A nebo naopak na to může člověk jít z druhé strany a začít se hrabat v tom, z čeho se znaky skládají. Některé dokonce tvoří takové malé příběhy, díky čemu se lépe pamatují. Což je právě to, co hodně lidí na čínštině baví.
Jak jste se dostala ke studiu přímo v Číně – byl to dlouhodobý plán, nebo spontánní rozhodnutí, že chcete vyzkoušet studium v zahraničí?
Věděla jsem, že je možné vycestovat do Číny v rámci bakalářského studia asi hned nějak od začátku studia, takže jsem s touto variantou počítala. V té době už jsem měla zkušenost se studiem v zahraničí (na střední jsem byla na rok v USA), takže to nebylo něco, na co bych musela sbírat odvahu. Takže spíš dlouhodobý plán. Určitě to nebylo nic spontánního.
Co byste poradila někomu, kdo by chtěl jít studovat do Číny – na co se připravit ještě před odjezdem?
Nespoléhejte se jen na učebnice – bohužel ve většině učebnic čínštiny jsou hrozně nepraktické situace. Naše učebnice čínštiny se trošku snaží zaplnit to místo a já na mých kurzech dělám hlavně to – připravuju studenty na cestu do Číny. Ať už z jazykového, tak praktického hlediska. A to je přesně to, na co by se člověk měl připravit. Pokud umíte dostatečně dobře čínsky, ale nevíte, jak to v Číně funguje, tak budete i tak ze začátku bojovat.
Určitě počítat s tím, že bez VPN nebo eSIM se nedostanete skoro na žádné nečínské weby a aplikace – Google, WhatsApp, Instagram, … zapomeňte na to. A pokud chcete být v kontaktu se světem za hranicemi Číny, tak se musíte na to připravit. A taky se psychicky připravit na to, že škola tam funguje dost jinak.
Já bych doporučila před cestou si nainstalovat aplikaci WeChat, která je nejběžnější komunikační aplikací (ale umí toho mnohem víc), pak AliPay, což je primárně aplikace na placení, ale koupíte si přes ni jízdenky na vlak nebo objednáte třeba jídlo. A jako poslední doporučuju aplikaci Amap pro lepší orientaci.
V čem se podle vás nejvíce liší studium v Číně od toho evropského? Dokázala byste nám přiblížit, jak takové studium probíhalo a co vás v té době nejvíce překvapilo, případně na jaký zážitek ze studia nikdy nezapomenete?
Je určitě nejdřív potřeba rozlišit jedno nebo dvousemestrální studium jazykového kurzu a studium celého oboru v Číně. Já mám zkušenost s obojím. Hlavní rozdíl asi pocítí člověk v tom, že docházka je povinná. Jen pár absencí může způsobit odebrání stipendia nebo dokonce vyhazov z programu. To platí pro jazykové kurzy i studium konkrétního studijního programu (ať už na magistru, nebo bakaláři).
Na jazykovém pobytu jsme měli předměty zaměřené hlavně na praktický jazyk (čtení, psaní, mluvení, …), ale i třeba čínskou kulturu, tchaj-ťi nebo počítače.
Na magistru jsme měli většinu předmětů s čínskými spolužáky, ale některé předměty jsme měli jen my cizinci. Což bylo asi to nejvíc bizarní. Jeden předmět jsme měli jak s čínskými spolužáky, tak sami s cizinci – učila to dokonce i ta samá vyučující.
Nejvíc mě šokovalo, že čínští spolužáci při testech často opisovali od nás – zahraničních studentů. A taky povinné večeře s vedoucím diplomové práce, které se konaly několikrát za školní rok – objednala se nejrůznější jídla a pak se jich skoro nikdo nedotkl, protože prý spolužáci byli moc nervózní v přítomnosti vedoucího, aby jedli. A samozřejmě jsme to hradili my, ne škola ani náš vedoucí.
Překvapilo mě, že hodně aktivit na vysoké škole jsou aktivity, které my děláme spíš na střední nebo dokonce základní škole – různé besídky a představení, kterých se hodně studentů účastní dobrovolně, protože se chtějí blýsknout před ostatními. My jsme účast na školních akcích někdy měli taky povinnou. Před 2. jazykovým pobytem mě překvapilo, že jeden z požadavků, co si vzít s sebou, byl národní kroj. Hned v prvním týdnu bylo jasné proč – škola nahnala všechny, kdo si kroj přeci jen přivezli, na pódium na zahajovacím ceremoniálu.
Na vašem profilu ukazujete, že čínština nemusí být tak nedostupná, jak si lidé často myslí. Kdy jste si poprvé uvědomila, že by vás bavilo vyučovat čínský jazyk ostatní?
Učit mě bavilo vždycky, už někdy na střední jsem si přivydělávala doučováním angličtiny. Po prvním pobytu v Číně (měla jsem tou dobou za sebou 3 roky intenzivního studia čínštiny, z toho jeden v Číně) jsem se cítila dostatečně schopná na to, abych učila začátečníky. Taky to byla jen brigáda – jedna dvě hodiny týdně, ale nikdy to nebylo v plánu se výukou živit. Měla jsem spíš plán uchytit se jako tlumočnice v nějaké firmě, která bude potřebovat čínsky mluvící.
Po dvou letech v čínské firmě působící v České republice jsem zjistila, že byznysové prostředí není úplně pro mě. Rozhodla jsem se odjet do Číny na magistra – obor učitelství čínštiny pro cizince. Ale tou dobou jsem nebyla rozhodnutá, že skutečně učení bude to, čemu se budu věnovat naplno. Mým hlavním cílem bylo si zlepšit čínštinu. No a pak to nakonec tak vyplynulo. Po návratu do České republiky jsem pár měsíců pracovala v jedné firmě, ale nakonec jsem se rozhodla být na volné noze a hlavně učit, případně příležitostně tlumočit.
Jaký je podle vás nejčastější důvod, proč studenti s čínštinou skončí? A co byste jim zpětně poradila, aby to nevzdali?
Většinou končí, protože srovnávají pokrok například s rychlostí pokroku, když se učili nějaký evropský jazyk. Jo, asi to fakt jde pomaleji, než když se budeme učit angličtinu nebo španělštinu, ale nemá smysl srovnávat jablka a hrušky. Je dobré mít nějaký konkrétní cíl a za tím si jít. Chystáte se do Číny jen na dovolenou? Tak se klidně vykašlete na znaky a soustřeďte se na mluvení a porozumění.
Poradila bych:
Nesnažte se umět všechno najednou. Aktivní slovní zásoba a aktivní používání jazyka je důležitější, než znát pasivně (nebo i aktivně) stovky znaků.
Dovolte si dělat chyby. Komunikace je důležitější než dokonalost. Číňané jsou nadšení, když se člověk snaží!
Raději se učte 10 minut denně než 3 hodiny jednou za týden.
Hledejte radost – seriály, písničky, cestování, jídlo, kulturu, cokoliv, co vás s jazykem emočně spojí. Já miluju čínskou aplikaci RedNote 小红书, kde snadno najdu obsah, který mě baví.
Ve svých videích často ukazujete rozdíly mezi Evropou a Čínou. Co pro vás bylo největším kulturním šokem, který dnes už vnímáte jako běžnou věc?
Tahle otázka je pro mě vždycky těžká – žila jsem tam dost dlouho na to, abych na ten počáteční šok zapomněla… Ze začátku mě dost překvapilo, že u masa se nemaskuje, že to bylo původně zvíře. Co tím myslím? U nás je dneska maso často vypreparované, zavakuované v balíčku, tak, aby člověk ideálně nemusel sahat na syrové maso, díky čemuž se odděluje konečný produkt od živého zvířete. V Číně je to naopak – kuře vám naservírují s hlavou i pařátky, na nočním trhu uvidíte jako pochoutku králičí hlavy a na trhu uvidíte naporcované celé prase – na stole hlava, kusy masa a na tyči vedle visí vnitřnosti. Jako někdo, kdo maso nejí, tak preferuji ten čínský způsob, ale hodně lidí to nerado vidí a vadí jim často přítomné kosti v jídle. Další překvapení s jídlem bylo, že jídla s tofu často obsahují maso. U nás je tofu prezentováno jako náhražka masa, ale tam je to prostě jen další surovina, kterou jí každý a často právě v kombinaci s masem.
Další překvapení bylo boj o účet – na konci jídla nebo při koupi nápoje u stánku se strhne boj o to, kdo zaplatí. Je to jednak divadýlko, ale zaplacením jídla si druhou osobu zavážeme.
Co vás na Číně nejvíce fascinuje a dokázala byste si tam představit svůj život?
Žila jsem tam řadu let, takže si nemusím nic představovat, protože jsem to zažila. Mám zkušenost se studentským životem na jazykovém pobytu, studentským životem na magistru i jako zaměstnanec čínské firmy v Číně. Jako cizince se mi tam žilo velmi pohodlně – na konci měsíce mi z výplaty, po zaplacení všech výdajů, zbyla víc jak polovina. Nebýt covidu, který mě zadržel v České republice a znemožnil návrat do Číny, tak kdo ví – možná bych tam byla dodnes.
A co mě nejvíc fascinuje? Asi bych neřekla, že jsem něčím fascinovaná, ale baví mě moc jihozápadní Čína, hlavně provincie Sečuán, protože tam je všechno – velké město, kde je nejrůznější kulturní vyžití a mnoho dobrého jídla, jsou tam krásné známé i méně známé památky, jsou tam nádherné hory, které obývají menšinové národnosti. Fakt bych to nenazvala fascinací, je to ale prostě země, která mi přirostla k srdci. Velmi se ztotožňuji s tím, co řekl prof. Průšek: „… Mám rád tu zemi, je mi blízká jako sestra. Ale jako k sestře jsem k ní kritický, viděl jsem její bídu, znám její nedostatky. Byl jsem jí nadšen, zklamán a roztrpčen, ale nikdy jsem nemohl být lhostejný. Nemůžeme být lhostejní k tomu, co je nám blízké.“
Zdroje: Autorský text, rozhovor – Renata Mirková
