Chittagong Ship Breaking Yard je oblast v Bangladéši, která v současnosti zpracovává přibližně pětinu celosvětové demontáže lodí a patří mezi nejznámější místa, kde se tato plavidla rozebírají. Dříve patřila mezi největší loděnice tohoto typu, než tuto pozici převzal Alang Ship Breaking Yard v Indii. Třetím největším vrakovištěm na světě je Gadani ship-breaking yard v Pákistánu a čtvrtým Aliağa Ship Breaking Yard v Turecku. Pojďme si o této nebezpečné práci říci něco víc.
Rozebírání lodí holýma rukama: Jak vzniklo toto nebezpečné povolání?
Byl rok 1960, když řecká loď kvůli silnému cyklonu uvízla na pobřeží Sitakundy. V důsledku bouře a nemožnosti vrátit ji zpět na vodu se z ní po letech stal vrak. V roce 1965 loď koupila společnost Chittagong Steel House a rozhodla se ji rozebrat. I když se sešrotování několik tun vážící lodi protáhlo na několik let, mělo to jedno pozitivum – tato práce poskytla lidem možnost získat zaměstnání. Další případ pochází z roku 1974, kdy místní společnost Karnafully Metal Works Ltd odkoupila zbombardovanou loď, čímž v zemi zavedla komerční demontáž lodí.
Muži však s touto nebezpečnou prací neměli problém, protože potřebovali vydělávat, a tak tento druh průmyslu stabilně rostl po celé desetiletí až do poloviny 90. let, kdy se země díky obrovskému objemu rozebraných lodí umístila na druhém místě na světě podle tonáže sešrotovaných lodí. Od roku 2004 do roku 2008 byla tato oblast v Bangladéši dokonce největším demontážním centrem na celém světě.
Bývalá turistická atrakce, která je ve skutečnosti místem smrti: Při práci zde každý rok umírá mnoho mužů
Tak jako každé netradiční místo bylo i toto kdysi oblíbeným cílem turistů. Za mrazivými fotografiemi, jimiž se lidé rádi chlubili na sociálních sítích (o to horší je, že často zachycovaly muže při těžké práci), se však skrývá jedna katastrofa za druhou. V současnosti už tato „atrakce“ není přístupná a cizincům je vstup na toto místo zakázán.
Při práci, kterou muži v Bangladéši vykonávají den co den, si mnohdy ublíží, nebo dokonce přijdou o život. Často nemají žádné ochranné prostředky a pracují holýma rukama. Zajímavostí je, že velké přepravní společnosti dokonce přestaly využívat služby v Bangladéši, a to kvůli nízkým standardům v oblasti ochrany zaměstnanců – i přesto, že jinde musí platit vyšší náklady. Bezpečnostní normy a ochranná opatření jsou zde totiž na velmi nízké úrovni.
A nejen to. Místo roušek si často musí zakrývat obličej pouze ručníkem. Chybějí rukavice i další ochranné pomůcky, které by přispěly k lepším pracovním podmínkám. Pracovníci často trpí dlouhodobými respiračními onemocněními i chronickými bolestmi hlavy.
Nebezpečí pro zdraví i životní prostředí
Plavidla, která muži denně rozebírají, často obsahují nebezpečné materiály, jako je azbest, ropa a těžké kovy, které se uvolňují do životního prostředí a jsou nebezpečné i pro lidský organismus. Samotný proces rozebírání lodí navíc kontaminuje pobřežní vody a ohrožuje živočichy žijící v tomto prostředí. Odborníci na mořskou biodiverzitu uvádějí úbytek více druhů ryb. A přesto hned vedle vraků muži nahazují rybářské sítě a loví ryby (ty, které ještě zůstaly a přežily) i nadále.
Jak probíhá rozebírání lodi?
Proces začíná poté, co společnost zabývající se demontáží lodí získá plavidlo od mezinárodního makléře, který obchoduje se zastaralými loděmi. Makléř prodá vrak dané společnosti k rozebrání. Následně nastupuje kapitán specializující se na vytažení těchto plavidel z vody na břeh. Je najat, aby loď dopravil do loděnice, kde začne samotná demontáž. Pokud loď někde uvízne, například v bahně, všechny kapaliny se odčerpají a následně prodají.
Poté přichází na řadu demontáž strojů a příslušenství (motor, kabely, baterie) a následně i člunů, oken, generátorů a veškerého dalšího vybavení, které se na lodi nacházelo. Jakmile loď vypadá jako prázdná schránka, tedy jako vrak, jsou najati dělníci z nejchudších částí Bangladéše, aby začali rozebírat nejtěžší části – trup lodi.
Zdroj: Wikipedia, Worldports, Nationalgeographi
