Recenze: Seriál Lonely Enough To Love je o mladých lidech, kteří žijí v jednom domě a pomalu si plní své sny

Dnes tu máme recenzi na seriál o mladých lidech, kterým je kolem třicítky a kteří si chtějí plnit své sny, ale zároveň řeší i to, zda je lepší randit nebo být sám. Co všechno může člověka udělat šťastným? I na tuto otázku seriál odpovídá.

Seriál Lonely Enough To Love vypráví o mladých lidech, kteří žijí ve společném domě a společně snídají i zažívají různé radosti i starosti, které život nabízí. Přemýšlí nad tím, zda mají čas na vztah a jestli není místo randění lepší se nevázat, ale zároveň také nebýt sám. Všichni mají své sny, touhy a přání. Ne všechny plně uspokojuje jejich zaměstnání a ne všichni touží jen po přátelství.

Hlavní hrdinka Lee Na Eun (Kim So Eun), která sní o tom, že se stane spisovatelkou, přijde o svůj byt a tak se musí nastěhovat ke svému nejlepšímu kamarádovi Hyun Jinovi (Park Gun Il) do společného domu, kde náhodou také potká Kang Wooa (Ji Hyun Woo), jehož kvůli jistému incidentu považuje zprvu za psychopatického tyrana žen. Její kamarád je na dovolené a onen psychopat si z ní jen mile utahuje. S ostatními obyvateli domu se velmi rychle spřátelí. A časem samozřejmě i odhalí svůj omyl a pochopí, že psychiatr nutně nemusí být psychopat. 

Takže tu máme partu mladých lidí, kteří mají zajímavá povolání a každý jinou povahu i sny. Navzájem si fandí a pomáhají, což je příjemné vidět, neb to v reálném životě není samozřejmostí. Nadšeně oslavují úspěchy těch druhých a postupem času chápou, že člověk nemusí mít vztah, aby byl opravdu šťastný, ale že ho může naplňovat i něco jiného, třeba práce, kterou miluje nebo cestování, psaní či vlastní podnik. Dá se říci, že hrdinové postupně nachází sami sebe, zrají a někam se posouvají. 

Další věc, která se mi na seriálu líbila, byla ta, že se Korejci nebáli poukázat konečně na to, že i v Koreji existují psychicky nemocní lidé a že psychoterapie je zcela normální. Bohužel sebevražd v Koreji přibývá a duševních chorob také, takže není od věci, že je hlavní hrdina psychiatr. Jeho způsob léčby a terapie mě nadchl a jelikož sama podstupuji psychoterapii, mohla jsem to srovnávat s realitou. Tak trochu jsem jeho pacientům záviděla. Nebudu zapírat, že mám prostě pro Ji Hyun Wooa slabost už od seriálu Queen In Hyun’s Man. Nicméně musím poznamenat, že pro tento seriál zhubl tak, že jsem ho skoro nepoznávala. Na jeho herectví to však naštěstí nemělo vliv a byl stejně roztomilý i lidský jako obvykle. 

Dle mého soudu se herci se svými rolemi popasovali slušně a působili přirozeně. Na rozdíl od většiny seriálů, co jsem viděla, tu chybí intriky, výrazná zášť a nějaké extra záporné postavy. Prostě a jasně jde o seriál o vztazích a životních snech. Ač je co chválit, našlo by se ale i pár vad. Největší vadou je odklon od konceptu, jakým se seriál před premiérou kasal. Hrdinové měli místo randění preferovat spíše kamarádství s výhodami nebo nezávazné vztahy, jenže v seriálu tohle v podstatě chce pouze jedna vedlejší postava a ta k tomu má vcelku závažný důvod. Před vysíláním se také tvrdilo, že seriál bude mít 16 epizod, nicméně nakonec má jen 10. Zda to tak bylo plánováno, nebo došlo ke zkrácení z nějakého určitého důvodu, se mi bohužel nepodařilo zjistit. Dobré ale je, že zkrácení seriálu nijak výrazně neublížilo. 

Co říci závěrem? Mezi plusy patří i příjemný soundtrack, na kterém se podílel i Ji Hyun Woo. Dalším plusem byl fakt, že když už se nějaká postava vyznala někomu ze svých citů a byla odmítnuta, chovala se dospěle a nehrála si na chudinku. Hrdinové seriálu byli k sobě upřímní a povětšinou si taky vážili sami sebe a byli ochotní na sobě pracovat. Ač docházelo k nedorozuměním, snažili se je řešit jako rozumní a dospělí lidé, kteří umí odpouštět. Lonely Enough To Love tedy doporučuji všem, kteří mají rádi „vztahovky“, poklidnější dramata a těší se na přirozenou chemii mezi Ji Hyun Wooem a Kim So Eun.

České titulky k seriálu naleznete zde.