Hirošima: Město, které 76 let po svržení atomové bomby, bují životem

Viet Tran  | 448 zhlédnutí
Cestování
Dominantou centra Hirošimy je Atomový dóm. Foto: Viet Tran

O Hirošimě se prý říkalo, že už v okolí místa výbuchu nic neporoste. Že se obyvatelé odstěhují pryč a zvířata půjdou do vzdálenějších částí prefektury, kde je nebude trápit radiace. Apokalyptičtí prorokové se nakonec mýlili. I přes smutnou minulost, dnes Hirošima, rovných 76 let od tragédie, bují životem jako žádné jiné město.

Ještě na lodi z Macujamy mi hlavou prolétávala slova spolužáků (rodáků z Hirošimy) o dobách, kdy bylo město v očích skeptiků na odpis. Není se čemu divit. „Chlapeček“, shozený z amerického bombardéru B-29 Enola Gay, zabil 140 tisíc lidí. Mnozí z nich zemřeli později na následky zranění a nemoci způsobené radiací. A město? Téměř celé lehlo popelem. Proti výbuchu o síle 13 tisíc tun TNT neměly dřevěné a cihlové stavby žádnou šanci.

Jakmile jsem dorazil k přístavu, naskočil jsem na tramvaj a pomalu se blížil k centru Hirošimy. Industriální budovy se postupně měnily na typicky japonské bytovky, později na obchodní centra a trendy obchody. Pak se mi z okna tramvaje naskytl pohled na cíl mé cesty – Atomový dóm.

V okolí Atomového dómu českého architekta Jana Letzela vyrostl Mírový park. Foto: Viet Tran

Po celou dobu mého studia jsem v Japonsku pátral po všech českých stopách, které bych později mohl zužitkovat v sérii článků v rámci loňského 100. výročí diplomatických vztahů. Torzo někdejšího průmyslového paláce českého architekta Jana Letzla patří zřejmě k těm nejvýraznějším. Aby ne – jako jedna z mála staveb přečkala ničivou sílu atomové bomby a stala se symbolem naděje na světový mír bez nukleárních zbraní.

První emoce při pohledu na ruiny kdysi honosné stavby byly jednoznačně negativní – smutek, trošku i děs. Možná té ponuré náladě nahrál i silný déšť a vítr, kdo ví. Pomalu jsem obcházel budovu, četl informační desky v angličtině (a znovu zalitoval, že neumím víc japonských znaků), občas vrátil oči zpět na to, co zbylo z Letzlova díla, a snažil se v hlavě všechno zpracovat. Smutek postupně nahradilo smíření, o chvíli později pak klid. Najednou mi přišel Atomový dóm vznešený, krásný a dostatečně důstojný na to, aby se o něm mohlo hrdě mluvit jako o památníku míru.

Položil jsem stativ a nafotil několik snímků, zatímco jsem s deštníkem chránil kameru před špatným počasím. Tu a tam kolem mě prošla stařenka nebo proběhli promoklí běžci, jinak v okolí nebyla ani noha. V duchu jsem cynicky poděkoval pandemii, že mě ušetřila před davem turistů a mohl si nafotit vše, co jsem potřeboval, aniž bych musel čekat desítky minut na vyklizení scény.

Obloukovitý kenotaf s památní deskou se nachází hned naproti Atomového dómu. Foto: Viet Tran

Muzeum bylo kvůli koronaviru zavřené, udělal jsem si tedy aspoň malou procházku Mírovým parkem a postupně navštívil zbytek památníků. Třeba obloukovitý kenotaf, v níž je uložen popel několika desítek tisíc obětí. „Odpočívejte v pokoji. Stejné chyby se již nedopustíme,“ říká nápis pomníku, zatímco se na druhé straně umělého jezírka tyčí Atomový dóm a hoří věčný oheň.

Přecházím most na druhou stranu řeky a věnuju letmý pohled Zvonu míru, kterému dělala společnost jediná vrána. Mou pozornost zachytily rozkvetlé sakury, konějšíc ponurou atmosféru.

Stromořadí s růžovými květy mě zavedlo až k Dětskému památníku míru, kde se nade mnou tyčila socha dívky s origami v dlaních – Sadako Sasaki . O jejím osudu jsem si četl už mnohokrát ještě dříve, než jsem vůbec zavítal do Japonska. I tak příběh 11leté dívky, která do své smrti vytrvale skládala papírové jeřáby, neztratil ani po letech nic na své síle.

Dětský pomník míru se inspiroval příběhem dívky Sadako Sasaki. Foto: Viet Tran

Uvnitř prosklených vítrin se nacházely stovky, možná i tisíce papírových origami z celého světa. Všechny nesly stejné poselství – naději ve světový mír. Samotné origami ostatně představuje pro Japonce symbol zdraví a dlouhověkosti.

K večeru už byl déšť ta tam. Do ulic vyšly davy lidí. Mladí, staří, páry. Ulice prozářily cedule restaurací a obchodů, před které vylezli hlasití naháněči a lákali mě na gjózy, rámeny a plejádu dalších pokrmů. Před Okonomijakimurou si mladík udělal menší koncert, kolem něhož se shromáždil malý hlouček slečen. Ze všech stran se jsem byl obklopen lidmi, barvami, zvuky a vůněmi. Neodolal jsem a zakončil den v nejbližší restauraci s okonomijaki.

Možná je to ona pověstná japonská houževnatost, možná roli sehrála i špetka tvrdohlavosti, ale tohle mělo být ono město na odpis? Jako kdybych místo ohořelého hnízda objevil fénixe – 76 let po dopadu atomové bomby.

Japonská placka okonomijaki byla vítanou tečkou za výletem do Hirošimy. Foto: Viet Tran
Diskuze
Pokud chcete přispět do diskuze, musíte se přihlásit.