Poslední rok bez covidu. Jak vypadaly „předpandemické“ lunární oslavy ve Vietnamu?

Série bouřlivých ohňostrojů nad vietnamskou metropolí. Hanojské ulice plné lidí s mobily v ruce. Narvané restaurace, bary či venkovní bistra. Takhle vždy vypadaly lunární novoroční oslavy ve Vietnamu, a nejinak tomu bylo i na přelomu roku 2019 a 2020. Tehdy ale nikdo netušil, že půjde o poslední oslavy bez omezení, zavřených hranic a obav z koronaviru.

Leden roku 2020 se nesl ve zvláštním duchu. Chtě nechtě byla hlavním tématem celé Asie podivná nemoc, která se začala šířit z čínského Wu-chanu. Ke starostem rozhodně byl důvod – okolní země stále měly v živé paměti epidemii SARS a ke klidu nepřispívaly ani táhlé spory o mořské hranice. Veškeré zmíněné obavy se ale místní snažili řešit spíše v tichosti a soukromí, jelikož měli před sebou nejdůležitější svátek. Blížil se lunární Nový rok, což samo o sobě znamená spoustu práce okolo příprav.

Nutno podotknout, že má návštěva Vietnamu po dlouhých devíti letech byla poněkud spontánní. Na popud vzdálené rodiny jsem si na japonské univerzitě nahlásil dvoutýdenní volno, nechal si od strýce zabookovat letenku a po panickém balení zamířil z Tokia do Hanoje.

Třebaže všudypřítomné vlajky, plakáty, portréty a monumenty upozorňují návštěvníky na každém kroku, že zemi šéfují komunisté, doby zablokovaných Facebooků a omezených mobilních dat jsou už naštěstí dávno pryč. Co ovšem Vietnamu zůstalo, byl všeobecný ruch, troubící skútry a shon kvůli přípravám na novoroční oslavy.

Samotná metropole byla v obležení různorodých ozdob. Rok 2020 měl být ve znamení krysy, tudíž si každý zřejmě dokáže představit, jaké sošky a obrázky vykukovaly zpoza každého druhého rohu. Tam, kde zrovna nebyla žádná tematická dekorace (nebo podobizna Ho Či Mina), tam se nacházel obchodník s novoročnímu obálkami, meruňkovými květy či tropickým ovocem. Všichni měli plné ruce práce.

Nebylo ale třeba slov, aby člověk poznal, že jsou Vietnamci překvapivě odtažití. Roušky se zde – stejně jako v Japonsku, Jižní Koreji, Číně či Tchaj-wanu – nosí již dlouho a zcela běžně, především kvůli poměrně vysoké prašnosti. Ve světle neznámé nákazy, která trápila Wu-chan, nechtěl nikdo nechat nic náhodě, ačkoliv se lidé nadále shromažďovali v hojném počtu a ani mobilita nedoznala žádného poklesu. Zkrátka všichni byli opatrní, ale zároveň se nechtěli v ničem omezovat. Zatím nebyl příliš důvod.

Počasí pouličním oslavám příliš nepřálo. Závěr ledna byl relativně chladný, navíc předpověď hlásila déšť. Ten se naštěstí prohnal Vietnamem už v podvečer, což uklidnilo nejednoho natěšence do novoročního veselí. Po úderu půlnoci tak nebe nad Hanojí rozsvítily ohňostroje.

Ulice města se ještě před koncem lunárního roku praskaly ve švech. Lidí bylo venku tolik, že se zastavila veškeré doprava. Řidiče skútrů a aut to ale evidentně příliš netrápilo – všichni koukali nahoru a v tichosti či za doprovodu hovoru z telefonu sledovali ohňostrojovou show.

Jakmile odbouchla poslední rachejtle, nastal očekávaný chaos. Davy Vietnamců se stále fotily uprostřed silnice, pár lidí si na vozovce rovnou vyřizovali novoroční přání příbuzným a tu a tam dokonce vykouklo prodejní kolo s balónky nebo rychlým občerstvením. Někteří řidiči ztratili trpělivost a zamířili se svými auty či skútry na chodníky, do protisměru, přes skupinky mezi lidmi – prostě kamkoliv, kde bylo zrovna místo. Trvalo dobrou půlhodinu, než se silnice částečně vyklidily.

Ohňostrojem novoroční oslavy samozřejmě neskončily, spíše naopak. Následující dny byly snad intenzivnější než samotné přípravy – absolvoval jsem každý den návštěvy několika příbuzných, kteří „tu podivnou evropskou větev“ neviděli téměř dekádu. Jeden oběd proběhl zhruba tak, jak si mnozí představují sváteční hodování Vietnamců: s jídlem na zemi a se všemi možnými příbuznými v jediné místnosti.

Ani s mobilizovanou košatou rodinou jsme nedokázali sníst vše, co bylo k mání. Nebylo toho málo – tradiční rýžové koláče plněné masem, jarní i smažené závitky, vařené krevety, nahrubo nasekaný kohout, grilovaný vepřový bůček, hromada nudlí či rýže na několik způsobů. Jakousi tečkou (či sladkou ranou z milosti) pak byla nesmyslně obří nálož tropického ovoce. Zkrátka nikdo nemohl zůstat o hladu.

Jako každý rok měli z lunárních oslav největší radost děti. Nejmladší se vždy totiž dočkají červených či zdobených obálek s penězi „pro štěstí“. Pravda, sám jsem se dočkal několika příspěvků (spíše proto, že mě příbuzní dlouho neviděli), mnohem více vietnamských bankovek jsem ale přihrál bratrancům, sestřenkám, synovcům i neteřím. Když zde vezmete v potaz, že těch strýců a tet mám v součtu přes 10, nejspíše vám dojde, o kolik se mi najednou snížil budget na cestování Japonskem. Člověk je ale rád, že může po tak dlouhé době udělat radost vzdáleným příbuzným.

Nepovinnou, ale hojně praktikovanou tradicí je pak novoroční návštěva buddhistického chrámu. Hanoj jich má více než dost a všude bylo nepřekvapivě narváno. Postup byl na všech místech stejný – zapálit vonné tyčinky, jedním rychlým švihem je uhasit a po jejich zapíchnutí do velké nádoby se začít v tichosti modlit.

Víc novoročních rituálů jsem už nestihl. Studijní povinnosti mě povolávaly zpět do Japonska, tudíž jsem se rozloučil se svou hanojskou větví rodiny a po dvou týdnech ve Vietnamu zamířil zpět do země vycházejícího slunce. Události poté nabraly velice rychlý spád. Koronavirus se začal šířit celou Asií, aerolinky začaly omezovat své lety a některé státy preventivně zavřely své hranice pro turisty. Některé z nich, třeba právě Vietnam či Japonsko, mají hranice zavřené dodnes. A spolu s nimi i druhým rokem omezené lunární oslavy – bez nadšených davů v ulicích a ohňostrojů nad hlavami.

O tom, jak jsem se dostal do vietnamské státní televize v rámci novoroční zdravice, radši napíšu někdy jindy.