Japanoložky Denisa Vostrá a Alice Kraemerová nedávno vydaly velmi přehlednou a působivou knihu o Japonsku, která dostala příhodný název Japonský rok. S touto publikací zaměřenou na japonské zvyky, svátky a kulturu se nyní můžete lépe seznámit, díky rozhovoru s paní Vostrou. Tento rozhovor je však zaměřen i na samotné Japonsko a japonštinu. Nechybí samozřejmě ani japonská kuchyně, které se vlastně věnuje i zmíněná kniha.
Na úvod se zeptám, jak vlastně kniha Japonský rok a zároveň i spolupráce s japanoložkou Alicí Kraemerovou, vznikala?
Se spoluautorkou Alicí Kraemerovou se známe už dlouho, na FF UK mě dokonce rok učila. Později jsem s ní spolupracovala na tvorbě cyklů přednášek pro pomaturitní studium japonštiny a pro veřejnost a také na knize Kotowaza – japonská přísloví, jejíž dotisk mimochodem zrovna vyšel. Poté mě napadlo ji přizvat k psaní učebnice Japonština pro každého, a tak začala naše autorská spolupráce. Už v učebnici japonštiny máme spoustu reálií z japonského života, tak jsme si řekly, že by nebylo špatné vytvořit nějakou výpravnější knihu o japonské společnosti a kultuře, a výsledkem je Japonský rok. Práce na této knize byla velmi radostná, protože se v tématech dobře doplňujeme, každá jsme zaměřená trochu jiným směrem.
Mohla byste knihu Japonský rok představit našim čtenářům? Čím vyniká a komu je určena? Najde v ní něco nového i člověk, který Japonsko dobře zná?
Kniha Japonský rok je určena všem zájemcům o Japonsko a jeho kulturu. Stručnou anotaci knihy poskytují webové stránky všech knihkupců, ale pokud mám být konkrétnější, kniha obsahuje tři roviny. První z nich tvoří japonský kalendář – v úvodu uvádíme podrobnější informace o měření času, první kapitola se týká oslav Nového roku, největšího japonského svátku, a pak už následují jednotlivé měsíce s jejich státními svátky a sezonními událostmi. Sezónní svátky a místní události tam samozřejmě na rozdíl od státních svátků nemohou být všechny, neboť jich existují stovky tisíc – své tradice má totiž v Japonsku každá šintoistická svatyně či buddhistický chrám.
Druhou rovinu tvoří celkem dvanáct témat z japonské kultury a společnosti, ke každému měsíci je přiřazeno jedno. Zabývají se třeba japonským školstvím, způsobem komunikace či pověrčivostí. Poslední rovina pak představuje stručný vhled do japonské historie – kapitoly označené jako Japonská minulost jsou také vloženy ke všem měsícům roku a mapují japonské dějiny od počátků až po současnost. Věřím, že v knize najdou nějakou zajímavost i ti, kteří už o Japonsku leccos vědí. Je to kulturně nesmírně bohatá země a málokdo z ní zná všechno.
Co pro vás znamená Japonsko? Kdy jste se o tuto zemi začala zajímat a proč?
Japonsko pro mě znamená prostředí, ve kterém je mi dobře. Poprvé jsem se s kusými informacemi o této zemi setkala už na střední škole a zaujaly mě tím, že se lišily úplně od všeho, co jsem znala – ať u šlo o japonské zvyky nebo samotný jazyk. Už předtím mě fascinovaly japonské pohádky, teprve později se mi to ale všechno propojilo a dostala jsem chuť proniknout do japonské kultury hlouběji. Hodně mě zajímá třeba japonský způsob vnímání prostoru, který je tu chápán jako subjektivní, a poslední dobou se zabývám také japonskými koncepty, které se týkají prožívání. O nich jsem psala třeba v knížkách, na nichž jsem spolupracovala s Radkinem Honzákem.
Kniha se věnuje i japonské kuchyni. Je v ní dokonce několik lákavých receptů. Jaký japonský pokrm máte nejradši? Našlo by se i něco, co byste už od pohledu či popisu, nikdy neochutnala?
Miluju polévku miso (miso širu) a také japonské řasy. Rýži vařím zásadně na japonský způsob v rýžovaru a sypu si na ni furikake – sypkou směs sušených ryb, sezamových semínek, mořských řas a podobně. Mám ráda jednoduchá jídla, tak je mi trochu líto, že se u nás běžně neprodávají japonské sendviče onigiri, které mají v Japonsku za pár korun v každém supermarketu. Novým chutím jsem celkem otevřená, ochutnala jsem i nattó, což jsou mírně zapáchající fermentované sójové boby s konzistencí slizu, s nímž si u nás s oblibou hrají malé děti. Na japonských školách se zas občas soutěží, kdo nattó vytáhne do větší výšky, používají se k tomu i štafle. Není to mezi japonskými pokrmy zrovna můj favorit, ale přišlo mi to docela zajímavé.
Co by se podle vás mohli Češi naučit od Japonců a Japonci naopak od Čechů?
To je spíš taková hypotetická otázka, ale líbilo by se mi, kdyby Češi dokázali být aspoň navenek milejší. Je jasné, že třeba laskavé chování prodavačů v Japonsku je profesionální maska, ale nakupování to rozhodně zpříjemní. Také by se Češi mohli od Japonců naučit větší ohleduplnosti – Japonec by si například v nacpaném prostředku hromadné dopravy nenechal na zádech batoh, aby náhodou někoho neohrozil. Japonci by se zas od Čechů mohli naučit víc improvizovat.
Jaké japonské zvyky a svátky jsou vám blízké? Zavedla byste nějaký i tady u nás?
Nevím, zda mohu říct, že mi je blízký nějaký konkrétní japonský svátek či slavnost, ale mám ráda jejich atmosféru, která je plná energie a z níž vyzařuje radost ze společného prožitku. Zúčastnila jsem se například tanců Awa odori, které patří k oslavám letních svátků dušiček (bon) v Tokušimě na Šikoku. Nemohu říct, že by se mi nějak zvlášť líbilo být upnutá v půjčeném kimonu a v tradičních dřevácích nemotorně předvádět tanec, který mají místní lidé vrytý pod kůží, napojení na energii ostatních účastníků a společná radost z oslavy tradic byl ale úžasný zážitek, na který určitě nezapomenu. A co bych z japonských zvyků zavedla u nás? Rozhodně přesun státního svátku na pondělí, pokud náhodou v daném roce připadá na jeden z víkendových dnů.
Co byste poradila člověku, který jede do Japonska poprvé v životě a má z toho trochu obavy? Určitě by mu pomohla již zmiňovaná kniha, nicméně čím dalším byste ho motivovala a povzbudila?
Japonsko je přívětivá země, není třeba se cesty obávat. Určitá příprava na cestu je ale určitě vhodná, přece jen jde o odlišnou kulturu, které je dobré se aspoň trochu přizpůsobit. Na místě je pak nejlepší se pozorně dívat kolem sebe (ale pozor, jen nenápadně, zírání na druhé není v Japonsku přijatelné) a zkoušet se chovat podobně. To platí pro pohyb ve městě, cestování v prostředcích hromadné dopravy, pro návštěvy restaurací, ale třeba i pro modlitbu v šintoistické svatyni.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Chrám Sensódži je chloubou Tokia. Jeho magičnost a tradičnost jsme zažili na vlastní kůži
Sledujete japonské filmy a seriály? Pokud ano, našla byste pro nás nějaký zajímavý tip?
Mám ráda japonské filmy, ty starší i ty současné. Na letošním festivalu filmů Eigasai se mi moc líbil třeba film Čekání na bezvětří (Nagimači) z roku 2019. Obsahuje totiž skoro všechno, co se někdy pokouším složitě vysvětlovat, když se mě někdo zeptá, jak vlastně funguje japonská společnost. Život v Japonsku, který může na první pohled působit uspořádaně a spokojeně, v sobě totiž skrývá i hlubiny a propasti. V běžném životě se problémy zpravidla navenek neventilují, pro Japonce je totiž velmi důležité, aby si o nich ostatní mysleli jenom to nejlepší. Zejména cizinci! Není proto náhodou, že rubová stránka života, která při běžných interakcích zůstává skrytá, často proniká do japonského umění, a troufnu si říct, že několik posledních desetiletí především právě do filmu. Rozhodně ovšem stojí za vidění i film Dokonalé dny (Perfect Days), který je zrovna v distribuci.
Někteří naši čtenáři podlehli kouzlu japonštiny a rádi by se tuto řeč naučili. Co byste takovému začátečníkovi, třeba i v pokročilejším věku, poradila? Může se alespoň základy japonštiny naučit každý?
Kdybych si nemyslela, že se aspoň trochu japonsky může naučit každý, nejspíš bych nenapsala učebnici Japonština pro každého. Faktem ale je, že japonština vlastně představuje dva jazyky v jednom – jeden psaný a druhý mluvený. Základy toho mluveného složité nejsou. Obtížnější je písmo a také kontextovost japonštiny, na kterou člověk narazí v okamžiku, kdy zvládne základy gramatiky – bez zasazení do konkrétní situace mohou být totiž některé promluvy nejednoznačné.
Děkujeme vám za rozhovor. Vážíme si času, který jste nám věnovala. Ještě otázka na závěr – vaše plány… Chystáte nějakou další knihu? Co zajímavého vás tento rok ještě čeká?
Já děkuji za zájem! V současné době pracujeme s kolegyní Kraemerovou na další knížce – tentokrát jsme se rozhodly zmapovat Japonsko nikoli časově, ale geograficky. Postupujeme proto od severu k jihu a mapujeme různé zajímavosti z jednotlivých prefektur. Výsledkem by měl být takový trochu netradiční průvodce, který by příští rok touto dobou měl být na pultech knihkupectví.
Zdroj: Mgr. Ing. Denisa Vostrá, Ph.D., Autorský Text
