Měli jsme tu čest být součástí české předpremiéry dramatu Na kordy, která proběhla 20. února v pražském Kině Pilotů. Přinášíme vám tak exkluzivní rozhovor s režisérkou filmu, která si za snímek odnesla z filmového festivalu v Karlových Varech cenu za režii.
Vraťme se na chvíli o rok zpět. Filmový Festival v Karlových Varech je pro naši zemi, troufám si říct, národním klenotem. Se zájmem každoročně sledujeme osobnosti, které k nám přijíždějí a účastní se filmových premiér. Loni jste to byla právě vy, na koho byly upřeny zraky všech v sále i mimo něj. V jednom z rozhovorů jste zmínila, že vás dokonce zastavovali i lidé na ulici. Jaký to byl pro vás pocit? Byla jste nervózní?
Teda! Je legrační, že dostávám právě tuhle otázku, protože jsem nedávno objevila fotku, kterou jsem předtím neviděla a jsem na ní zachycena, jak na ceremoniálu držím cenu v podobě zeměkoule a vypadám, jako bych chtěla utéct před fotoaparáty!
Jsem totiž docela plachá, co se kamer týče, takže jsem si mnohem více užila chvíle mimo objektivy. Třeba když mě lidé zastavovali na ulici a říkali mi, že se jim film líbil, protože pro mě je ten film vlastně částí mě samotné. Samozřejmě, to je ten nejlepší pocit na světě a také důvod, proč jsem se stala filmovou režisérkou – abych diváky dokázala jak nadchnout, tak dojmout. Také musím říct, že ze všech festivalů, které jsem s Piercem navštívila, byl právě Mezinárodní filmový festival v Karlových Varech tím, kde diváci pokládali nejhlubší, nejpropracovanější a nejpromyšlenější otázky. Moji herci byli doslova v šoku z jejich komplexnosti.
Změnilo ocenění nějakým způsobem váš život?
Ocenění bylo pro mě obrovskou ctí a překvapením, zvlášť když loňská porota byla tak prestižní a zahrnovala Christine Vachon, Geoffreyho Rushe a jednoho z mých oblíbených spisovatelů Sjóna. Tohle ocenění mi úplně změnilo život a otevřelo mi spoustu dveří. Můj další projekt Duet, což je anglicko-kantonský muzikál zasazený do San Franciska, je americká produkce, a KVIFF má v Hollywoodu skvělou pověst.
Velmi si vážíme, že se osobně účastníte veřejné premiéry vašeho filmu Na kordy v Praze. Chystáte se navštívit více míst v Evropě nebo i mimo ni? Pokud ne, proč jste si vybrala právě Českou republiku?
Z Karlových Varů jsem si odnesla naprosto fantastický a život měnící zážitek, takže jsem se prostě musela na českou premiéru filmu vrátit! Je to vůbec poprvé, co jsem osobně navštívila evropskou premiéru filmu Na kordy, a tohle bych si nikdy nenechala ujít. Měla jsem také velké štěstí, že náš český distributor ve film opravdu věřil a vlastně byl tak nadšený, že film koupil už několik měsíců před KVIFF. Takže dávno předtím, než jsem získala cenu. Pro filmaře je skvělé mít distributora, který má tak silnou důvěru v jeho film a opravdu do něj jde naplno! A spolupráce s nimi byla úžasná!
Zatím jsem se rozhodla osobně neúčastnit příliš mnoha festivalů, protože se musím soustředit na psaní svého nového scénáře, ale loni byl druhým skvělým festivalem, na kterém jsem byla, a to právě díky vášnivému a nadšenému korejskému publiku, Mezinárodní filmový festival v Pusanu. Letos se více zaměřuji na propagaci spojenou s uvedením filmu do kin v různých zemích, takže jezdím tam, kde mě zrovna potřebují. Brzy budu na Tchaj-wanu kvůli premiéře v kinech a doufám, že se zúčastním i korejské premiéry, protože právě korejské publikum, spolu s tím českým, bylo mým nejoblíbenějším.
Často zmiňujete, že k napsání scénáře pro film vás inspiroval váš vztah s bratrem. Dokážete si však představit, že byste se ocitla v podobné situaci, jako hlavní aktéři filmu? Jak byste reagovala vy? Věřím, že se vám podobné otázky nejednou honily hlavou.
Film Na kordy jsem vlastně napsala už s konkrétním koncem v hlavě – s tím extrémním rozhodnutím mladšího bratra C’-ťieho. Myslím si, že je to něco, čeho bych možná byla schopná i já, kdybych byla o hodně mladší. Jsem totiž člověk s bujnou fantazií a sklony k sebeklamu, a právě proto musím točit filmy, aby se tahle „šílenost“ mohla proměnit v umění a já mohla vést aspoň trochu normální život!
S každou zkušeností, kdy se ukáže, že člověk, o kterém jste si mysleli, že ho znáte a máte ho rádi, byl jen další iluzí, člověk získává víc obezřetnosti a strachu z lidí. Ale i v takových situacích na sobě pozoruji, že dělám rozhodnutí, která jsou v jistém smyslu podobná těm, jaká činí C’-ťie.
Muselo být velmi náročné reflektovat podobu sourozenecké lásky v kontextu, jakým se film Na kordy zaobírá. Měla jste od začátku jasnou vizi, jak toho docílit nebo se během natáčení formulovaly směry, jak příběhovou linku rozvíjet? Bylo těžké nepřiklánět se jen na jednu stranu vah? Muselo to být velmi psychicky náročné.
Scénář k filmu Na kordy jsem psala pět let a nejtěžší pro mě bylo pochopit, proč se C’-ťie nakonec rozhodl tak, jak se rozhodl. V srdci jsem cítila, že to je správné, a dokázala jsem si představit, že bych sama udělala něco podobného, ale důvody mi pořád zůstávaly nejasné… až do chvíle, kdy jsem dopsala scénář.
Namísto toho, abych se soustředila na vyprávění nejednoznačného příběhu z různých úhlů pohledu, jsem se rozhodla zaměřit na to, aby byl sen o dokonalém sourozeneckém vztahu tak lákavý a krásný, že mu jak diváci, tak C’-ťie budou ochotni stále znovu uvěřit. Bez ohledu na to, kdo jeho bratr ve skutečnosti je.
Zároveň jsem chtěla, aby starší bratr nikdy nepůsobil jako čistě zlý člověk. Naopak, ukázala jsem, že si k C’-ťiemu našel určitý vztah a začalo mu na něm po svém záležet. Právě to v divácích nakonec vyvolává tu touhu sledovat příběh dál, protože se drží té malé naděje, že všechno ještě může dopadnout dobře.
Ví se o vás, že ve své tvorbě často zkoumáte paradoxy, kdy mentálně zdravý člověk může být mnohém více narušený, než jeho mentálně postižený protějšek. Zabýváte se také tématem lásky v různých podobách, jak je i ve filmu Na kordy patrné. Toto téma se objevuje i ve vaši další tvorbě – God Sister nebo Freeze. Myslíte, že je tato oblast pro vaši tvorbu charakteristická?
Myslím, že otázka „Co je to láska?“ bude pravděpodobně ústředním tématem ve všech mých filmech. Rodina v nich také vždycky bude, protože jsem se svou vlastní velmi blízká. Můj další film Duet, který jsem už zmiňovala, zkoumá, jak může být umění také formou lásky, a jak za velkým uměním často stojí i velká láska.
Poslední otázka. Byla jste národní šermířkou a vaše nadání pro tento sport se ve filmu Na kordy velmi odráží. Nechybí vám šerm a jeho prostředí?
Když jsem natáčela Na kordy, všichni moji bývalí soupeři z tchajwanského týmu, proti kterým jsem šermovala za Singapur a kteří jsou dnes sami trenéry, udělali všechno pro to, aby mi pomohli. Naplnili autobusy svými svěřenci a poslali je na můj natáčecí plac, aby hráli komparzisty v šermířských scénách. Ve skutečnosti hraje roli trenéra školního týmu můj bývalý soupeř a dobrý přítel Chen Tzu-Ying!
Šermíři jsou velmi vášniví lidé a protože jsme vcelku úzká komunita, vždy mezi námi panuje určitá sounáležitost. Ale vlastně to, co mi na šermu a sportu obecně chybí nejvíc, je pocit férovosti (pokud nepočítáme extrémní výjimky) – dva lidé stojí proti sobě na planši a ten, kdo šermuje lépe, vyhrává.
Ve filmovém průmyslu žádná pravidla ani spravedlnost neexistují, a upřímně řečeno, většinu času mi nedává smysl vůbec nic. Je pro mě těžké se v tom orientovat. Právě proto si ještě víc vážím, když se stane něco dobrého, jako třeba celá zkušenost s KVIFF. Na KVIFF budu vždy vzpomínat s obrovskou vděčností jako na jednu z nejmagičtějších věcí, které se mi kdy přihodily.
Děkujeme za neuvěřitelně upřímný rozhovor!
Zdroj: autorský text, Nelicia Low, Pilot Film
