Paňdžáb: Země pěti řek, historického boje a duchovního dědictví Sikhů (Část 2)

Vstupte do fascinujícího světa Paňdžábu, regionu v severní Indii, kde se protínají historie, kultura a duchovno. Paňdžáb, pojmenovaný po pěti řekách – Džihlam, Čanáb, Ráví, Satladž a Bjás, nabízí nejen úrodné krajiny, ale i hluboké duchovní bohatství. Tento region je kolébkou sikhismu, náboženství založeného Guru Nánakem v 15. století, které zdůrazňuje rovnost, službu a oddanost jednomu Bohu.

V předchozím článku jste se dočetli o založení sikhismu a jak se toto náboženství vyvíjelo v průběhu staletí až do roku 1661, kdy zemřel Guru Hargobind. Po něm nastoupil Guru Har Ráí (1644–1661), který se stal vůdcem sikhů ve věku 14 let a sikhy vedl až do své smrti ve věku 31 let. Jeho život je pozoruhodný udržováním velké armády sikhských vojáků, které shromáždil šestý Sikh Guru, které nikdy nepoužil. Dokázal se totiž celou dobu vyhýbat konfliktům. V době jeho vlády bojovali dva bratři o vládu nad Mughalskou říší. Poté, co zvítězil jeden z bratrů Aurangzeb v roce 1658, zavolal si v roce 1660 Guru Har Ráí, aby vysvětlil svou podporu jeho popraveného bratra. Guru Har Ráí však poslal svého staršího syna Ram Ráí, aby ho zastoupil. Aurangzeb ho držel jako rukojmí a zeptal se na verš v Ádi Granth, posvátné knize sikhů. Podle Aurangzebaten verš znevažoval muslimy. Ram Ráí verš poupravil, aby upokojil Aurangzeba místo toho, aby stál za svatým písmem, což je akt, pro který jej Guru Har Ráí vyřadil z nástupnictví a jmenoval následníkem mladšího syna Har Krishana.

Guru Har Krišnan (1661–1664) se ve věku 5 let stal nejmladším guruem. Bohužel zemřel na neštovice v nedožitých osmi letech. Je znám také jako dětský guru. 

Následníkem se pak stal Tégh Bahádur (1664–1675), který pokračoval v duchu prvního gurua, Nánaka. Všech jeho 116 poetických písní je zapsáno v guru Granth Sahib.

Počátkem roku 1675 k nim zavítala skupina Kašmírských brahmánů pod vedením Pandita Kirpy Rama, hinduistickým učencem, jehož život a činy jsou často zmiňovány v kontextu boje za náboženskou svobodu a proti útlaku. Ti byli zoufale hnáni náboženským fanatismem císaře Aurangzeba, který jim dal 6 měsíců na rozhodnutí, zda překonvertují k islámu. Nařídil totiž nucenou konverzi všech hinduistů a myslel si, že pokud uznávaní kašmírští brahmáni přijmou islám, budou ostatní v zemi snadno donuceni k tomu samému.

Guru Tégh Bahádur jim poradil, aby se vrátili do své vesnice a řekli úřadům, že by přijali islám pouze v případě, že jej přijme guru Tégh Bahádur. Brzy nato guru s několika následovníky odešel do císařského hlavního města Dillí a poté, co byl donucen sledovat umučení tří svých následovníků, odmítl se obrátit na islám a byl 11. listopadu 1675 sťat.

Ve věku 9 let se stal posledním lidským sikhským guru po mučednické smrti svého otce, guru Gobind Ráí, později známí jako guru Góbind Singh (1675 – 1708). V žádné kronice lidských dějin se nenajde nikdo, jehož život by byl inspirativnější než život Góbinda Singha. Je ctěn jako milosrdný dárce, který obětoval všechno. Jako muž bez jakýchkoliv paralel a jako císař císařů či vládce obou světů. 

Píše se, že jeho narození doprovázela ve tmě zář nádherného božského světla. Muslimský mystik Pir Bhikan Shah se modlil směrem k tomuto světlu, tedy opačným směrem, než mu udával islám. Cestoval se skupinou svých následovníků, dokud nedosáhl Patna Sahibu v Biharu, kde se Góbind Ráí narodil Mata Gujri v roce 1666.

Říká se, že se Pir Bhikan Shah přiblížil k dítěti a nabídl mu dvě misky. V jedné bylo mléko a ve druhé voda. Misky značily obě náboženství. Dítě se na něj podle legend usmálo a položilo ruce na obě mísy. Pir se tak sklonil v naprosté pokoře a úctě k novému prorokovi celého lidstva. Góbind Rai se narodil se svatým posláním, o kterém nám říká ve své autobiografii „Bachitar Natak“. V tomto díle nám guru říká, jak a za jakým účelem byl Bohem poslán na tento svět.

Třináctiletý Gobind Ráí měl přirozeného génia pro poetickou kompozici a jeho raná léta byla důsledně věnována tomuto umění. Skladba Chandi di Var byla napsána v roce 1684 a byla to jeho první skladba a jeho jediné hlavní dílo v pandžábském jazyce. Báseň zobrazovala legendární soutěž mezi bohy a démony, jak je popsáno v knize Markandeya Purana.

Prvních zhruba 20 let svého života žil Guru Góbind Singh v Anandpuru pokojně. Cvičil se ve zbrani a snažil se zdokonalit ve výcviku vojáka. Studoval také perskou literaturu a sanskrt a zapojil 52 básníků, aby překládali hindské eposy. Příběhy starověkých hrdinů byly přeloženy do paňdžábštiny, aby se dostaly i mezi obyčejné lidi a aby se mezi sikhy vytvořil bojový duch. Guru, během tohoto období také napsal několik skladeb, včetně Jaap Sahib, Akal Ustat a Sawayas a založil Gurdwaru v Paonta Sahib na březích řeky Jamuna.

Mnoho tvůrčí literární práce Gurua Gobinda Singha se odehrálo v Paontě, kterou založil na březích této řeky a kam se dočasně přesunul v dubnu 1685. Poezie jako taková však nebyla jeho cílem. Pro něj to byl prostředek odhalení božského principu a konkretizace osobní vize Nejvyšší bytosti.

Svou poezií kázal lásku a rovnost a přísně etický a morální kodex chování. Kázal uctívání jediného nejvyššího Boha, odsoudil modlářství a pověrčivé víry. Oslavením samotného meče, který přednesl jako Bhagauti, bylo zajistit naplnění Boží spravedlnosti. Meč nebyl nikdy míněn jako symbol agrese a nikdy neměl být použit ani k sebevraždě. Byl to znak mužnosti a sebeúcty a pouze jako poslední možnost směl sloužit k sebeobraně. Guru Góbind Singh řekl v perském puči ve své Zafarnamah:

„Když všechny ostatní prostředky selžou, je v souladu se zákonem vzít meč.“ (22. verš)

Během svého pobytu v Paontě využil svého volného času k praktikování různých forem mužných cvičení, jako je jízda na koni, plavání a lukostřelba. Jeho rostoucí vliv mezi lidmi a bojová cvičení jeho mužů, vzbudila žárlivost sousedních panovníků. Guru a jeho sikhové tak byli nuceni se v březnu 1691 zapojit do bitvy s velitelem Mughalů Alifem Khanem v Nadauru. Guru popsal bitvu v básni, kde zaznělo, že Alif Khan uprchl v naprostém zmatku: “bez schopnosti věnovat jakoukoliv pozornost svému táboru.”

Po jmenování liberálního prince Muazzama (později císaře Bahadura Šáha) v roce 1694 za místokrále severozápadního regionu, včetně Paňdžábu, došlo ke krátkému oddechnutí od tlaku vládnoucí moci.

V této době také začala nová éra, v níž byli zrušeni ministři starající se o peníze a dary, jež šly většinou sikhům na pomoc do Gurudwary. Tento systém guru zrušil kvůli množícím se stížnostem a odhalení zneužívání těchto darů. Nastavil obětiny tak, že je měli věřící přinést guruovi osobně, v době každoročního veletrhu Vaisakhi. Guru chtěl vytvořit silnou komunitu, která by si vážila sebe sama a snažil se inspirovat sikhy odvahou a hrdinstvím a životem v jednoduchosti a tvrdou prací. 

Při oslavě jara, roku 1699 dostala Khalsa svoji konkrétní podobu. Sikhové se shromáždili v Anandpuru ve velkém počtu pro každoroční festival. Tehdy Guru vytáhl svůj meč a hromovým hlasem řekl: „Chci jednu hlavu, existuje někdo, kdo mi ji může nabídnout?“ Toto nejneobvyklejší volání vyvolalo při shromáždění hrůzu a ohromení. Nastalo mrtvé ticho. Guru uskutečnil druhé volání. Nikdo nepřišel. Stále bylo ticho. Při třetí výzvě se zvedl Daya Ram z Lahoru a řekl: „Ó pravý králi, moje hlava je ti k službám.“ Guru vzal Dayu Rama za paži a odvedl ho dovnitř stanu. Slyšeli ránu a buchnutí. Potom vyšel guru s mečem od krve a na jeho druhé zvolání přišel Dharam Das z Dillí a řekl: „Ó pravý králi! Moje hlava je ti k dispozici.“ Guru vzal Dharama Dase do stanu, znovu zaslechli lidé ránu a bouchnutí, a vyšel s mečem z něhož odkapávala krev a opakoval: „Chci další hlavu, existuje nějaký milovaný sikh, který ji může nabídnout?“ Na to někteří lidé v shromáždění poznamenali, že guru ztratil veškerý rozum. Mohkam Chand ze západního pobřeží Indie se nabídl jako třetí oběť. Guru ho vzal do stanu a vše se opakovalo. Když znovu vyšel, zavolal si o čtvrtou hlavu. Sikhové si začali myslet, že je všechny zabije a někteří z nich utekli. Ti ostatní nevěřícně věšeli hlavu. Himmat Rai se nabídl jako čtvrtá oběť. Pak guru učinil pátou a poslední výzvu páté hlavy. Sahib Chand, holič z Bidaru vystoupil z řad a odešel s guru do stanu. Naposledy zůstal ve stanu déle. Lidé začali úlevou dýchat. Mysleli si, že si guru uvědomil „svou chybu“ a nyní se řádění zastaví. Ale jaké bylo jejich překvapení, když guru oblékl svých pět dobrovolníků do nádherných oděvů. Nabídli své hlavy a on jim dal svou slávu. Když byli vyvedeni ven, byli v té nejzářivější podobě a ze všech stran se ozývaly výkřiky úžasu a lítosti. 

Poté guru přistoupil ke svým věrným a požádal je, aby vstali. Dal čistou vodu do železné nádoby a zamíchal ji malým hranatým mečem Khanda. Za stálého míchání vody, recitoval Gurbani. Krystaly cukru zvané ‚patasas‘, které náhodou v té chvíli přinesla guruova žena Mata Sahib Kaur, která je považována za duchovní matku Khalsy, se smíchaly s vodou. Guru poté vstal s tímto posvátným amritem (nektarem) připraveným v této železné misce a každý z pěti věrných postupně poklekl na levé koleno a vzhlédl k mistrovi, jenž jim dal pětkrát loknout tohoto nektaru. Pokaždé opakovali nahlas: „Khalsa patří Bohu a veškerý triumf je s Jeho jménem.“ Potom pomazal hlavy těmto pěti věrným služebníkům a požádal je, aby srkali nektar ze stejné mísy, což mělo utvrdit jejich zasvěcení do bratrství. Od té doby, jsou to „Panj Pyare“ nebo-li „Pět milovaných“. Guru je pak oslovil jako nejvyšší, osvobozené, čisté a nazval je Khalsa.

Příslušníci této organizace musejí dodržovat následující: Kesh, což jim ukládá pečovat 2x denně o vlasy a nestříhat je. Toto je první projev víry sikhů. Druhým je kanga, což je hřeben pro česání vlasů, přičemž správně mají být tímto hřebenem vlasy i upevněny na temeni a překryty turbanem. Kachera je speciální spodní prádlo s kravatovým uzlem, který nosí pokřtění sikhové, a symbol ochoty vojáka sikhů, být připraven okamžitě na bitvu nebo na obranu. Členové Khalsy nosí kacheru každý den. Symbolizuje sebeúctu a vždy připomíná nositeli mentální kontrolu nad chtíčem. Dále je tu kara, železný náramek na zápěstí, symbol zasvěcení Bohu a neustálá připomínka, že cokoli člověk dělá rukama, musí být v souladu s radou gurua. Kara je kruh ze železa a oceli, symbol trvalého spojení s komunitou. Připomíná, že každý sikh je článkem v řetězci Khalsy. Poslední je kirpan. Dýka symbolizující důstojnost, sílu a nepřekonatelného ducha. Symbolizuje také sikhovu povinnost přijít na obranu těch, kteří jsou v nebezpečí. Všichni sikhové by měli mít na svém těle vždy kirpan jako prodlouženou paži na boku, stejně jako se očekává, že policista bude ve službě mít zbraň. Kirpan je stále ostrý a smí se použít pouze k obraně ostatních, jako jsou ti, kteří jsou utlačováni tvrdými vládci, ženy, které jsou znásilňovány v ulicích, nebo osoby, jež byly okradeny nebo zbity. Skutečný sikh nemůže zavřít oči před takovými zločiny a myslet si, že se jedná o „problémy někoho jiného“. Povinností skutečného sikha je pomoci těm, kteří trpí nespravedlivě, jakýmikoli dostupnými prostředky, ať už to znamená dojít pro policii nebo doslova obrana těch, kteří se nedokážou bránit sami, i když to znamená, že zemřou.

Spolu s tímto musí také dodržet následující pokyny, jako jsou nekouřit tabák či nepít alkohol. Nejíst a nedotýkat se masa z pomalu zabitých zvířat (halal, kosher). Nespáchat cizoložství. Tyto pokyny byly tak závazné, že bylo vydáno dodatečné nařízení, že ten, kdo poruší jakýkoliv ze těchto pokynů musí být znovu pokřtěn, zaplatit pokutu a složit slib, že už nikdy neporuší pravidla. Jinak mu hrozilo vyloučení z Khalsy. Nesmí uctívat modly, hřbitovy nebo krematoria a musí věřit pouze v jednoho nesmrtelného Boha. Měli by být vždy připraveni pomáhat chudým a chránit ty, kteří hledají jejich ochranu. Měli by považovat své předchozí kasty za vymazané a považovat se za bratry z jedné rodiny. 

Poté, co guru podal nektar svým pěti milovaným, vstal a se sepjatýma rukama je prosil, aby ho pokřtili stejným způsobem jako je pokřtil, a sám se stal jejich žákem.

Těchto pět milovaných bylo ohromeno touto žádostí, jelikož se cítili nehodní velikosti gurua, jehož považovali za Bohem seslaného na zem. CHtěli vědět, proč je o to žádá a guru odpověděl: „Jsem synem nesmrtelného Boha. Na základě jeho rozkazu jsem se narodil a ustanovil tuto formu křtu. Ti, kdo to přijmou, budou známí jako Khalsa.  Khalsa je guru a guru je Khalsa. Mezi vámi a mnou není žádný rozdíl. Proto mi bez váhání dejte vypít křtitelský nektar, z něhož jste pili vy sami.“

Tímto pět milovaných pokřtilo gurua a on přijal jméno Góbind Singh namísto Gobind Ráí. V následujících dnech bylo v Anandpuru pokřtěno kolem 80 000 mužů a žen. Založení Khalsy vytvořilo mezi sikhy a jejich příznivci pocit jednoty. Ale tato jednota a výsledná síla sikhů se místním vládcům nelíbila. Neustálá shromáždění v Anandpuru a přítomnost mnoha tisíců lidí, kteří byli vyzbrojení divokými zbraněmi, působili úzkost okolním zemím. Tento vývoj nejvíce znepokojil kastovní vůdce, jelikož sikhy vnímali jako bytosti s nižší kastou, které pro jejich autoritu nepředstavovaly žádné nebezpečí. Vytvořením Khalsy se to však změnilo. Zaprvé to narušilo jejich systém diskriminace a rozdělení a za druhé viděli, že síla gurua se stala nebezpečím co do počtu, tak do vyzbrojování.

Od dob guru Gobinda Singha, který zemřel v roce 1708, prošli Sikhové řadou významných historických událostí. Po jeho smrti se Sikhové postavili proti Mughalům a Afgháncům, což vedlo k upevnění vazebuvnitř Khalsy.

V 19. století založil Maharaja Ranjit Singh mocnou Sikhskou říši, která se stala jedním z nejvýznamnějších státních útvarů v Indii před britskou kolonizací. Během britské koloniální éry byli Sikhové známí svou vojenskou silou a mnoho z nich sloužilo v britské armádě.

Rozdělení Indie v roce 1947 přineslo Sikhům velké problémy, jelikož Paňdžáb byl rozdělen mezi Indii a Pákistán, což vedlo k masovým migracím a násilnostem. V 80. letech 20. století pak došlo k napětí mezi Sikhy a indickou vládou, které vyvrcholilo operací Blue Star. Jednalo se o vojenskou akci provedenou indickou armádou v červnu 1984 na příkaz premiérky Indiry Gándhíové. Cílem operace bylo vyhnání separatistických ozbrojenců vedených Jarnail Singh Bhindranwalem z komplexu Zlatého chrámu v Amritsaru. Tato operace vedla k těžkým ztrátám na životech, poškození chrámu a zanechala hluboké jizvy v sikhské komunitě. Následně došlo k vraždě Indiry Gándhíové jejími sikhskými bodyguardy a k masovým nepokojům a násilí proti sikhům po celé Indii.

Indická vláda pak postupně přijala opatření na rehabilitaci obětí a uznala utrpení Sikhů. Několik politických a náboženských vůdců vyzvalo k míru a usmíření. Sikhové se také v průběhu let zapojili do indické politiky na různých úrovních. Manmohan Singh, Sikh, byl premiérem Indie od roku 2004 do 2014, což posílilo postavení komunity. Ekonomicky se mnozí Sikhové prosadili jako úspěšní podnikatelé a profesionálové.

V roce 2024 mají sikhové silné zastoupení v indické politice na státní i národní úrovni. Jako komunita také významně přispívají k ekonomice Indie, zejména v zemědělství, obchodu a průmyslu. Paňdžáb je momentálně jedním z nejbohatších a nejproduktivnějších států Indie. Navíc jsou sikhové známí svou dobročinností a sociální prací, včetně poskytování bezplatného jídla (langar) ve svých gurudwarách a zapojení do různých humanitárních aktivit.

Sikhismus je tak nyní respektován jako jedno z hlavních náboženství v Indii.

Zdroj: Britannica, BBC, skhiwiki, biography.com,