Tradiční japonské hudební nástroje zůstaly poměrně nezměněny již od 5. století našeho letopočtu po současnost a představují bohatou historii hudby a její místo v historii a budoucnosti Japonska.
Tradiční hudba je fantastický způsob, jak se seznámit s historií jakékoli země. Hudba je velkou součástí japonské kultury: ovlivňuje média, ekonomiku a módní subkultury. V minulosti se s velkou grácií představovala na královských dvorech, v současnosti zní během divadelních představení, ve svatyních, televizi či na festivalech. Počátky tradiční japonské hudby sahají tisíce let zpět, když její zvuk silně ovlivnila hudba z Číny prostřednictvím buddhismu. Množství dodnes populárních japonských tradičních nástrojů má původ v Číně, kdy se časem přizpůsobily potřebám domácích. Tradiční japonská hudba má meditační charakter s vysoce rituálním vystupováním. Spojována je s bojovým uměním či čajovými obřady nebo kaligrafií. Hudba představuje přírodní zvuky a zvuky života prostřednictvím bicích, dechových a strunných nástrojů. Zajímavostí tradiční japonské hudby je absence pravidelných taktů a důležitou součástí skladeb je ticho.
Jedním z nejjednodušších dechových nástrojů je shinobue: rovný kus dřeva s vyříznutými otvory podél nástroje. Zvuk, který se mění v závislosti na délce nástroje, připomíná ptáky a je podobný flétnu. Jedním z nejpopulárnějších dechových nástrojů je shakuhachi. Nástroj zvaný „japonská flétna“ se používal pro meditaci zen buddhistických mnichů. Čínští mniši přinesli nástroj v 10. století z Číny přes Koreu do Japonska. Během středověku nástroj získal pozornost v sektě Fuke zen buddhistických mnichů, známých jako komuso. Pro odloučení od světa nosili na hlavách proutěné koše. V 19. století byla sekta Fuke rozpuštěna a vláda zakázala na nástroj hrát. Zákaz netrval dlouho a shakuhachi mohl doprovázet jiné tradiční hudební nástroje jako koto a shamizen. Název je odvozen od jeho původní délky: jeden shaku (30,3 cm) a osm (v japonštině hachi) sun (3 cm). Dnešní podoba shakuhachi pochází z éry Edo. Shakuhachi se vyrábí z bambusu a slonoviny. Má čtyři otvory vpředu pro prsty a jeden vzadu pro palec. Jeho zvuk dodnes slyšet v moderních žánrech jako jazz, rock či tradiční folk. Složitějším dechovým nástrojem je sho, složený ze 17 různě dlouhých píšťal vyrobených z bambusu, které jsou propojeny.
Tradiční japonské bicí nástroje se liší velikostí, od malého ručního bubnu až po velikánský zaoblený buben, který vyžaduje stojan. Jejich souhrnné označení je taiko. Původ bicích nástrojů v Japonsku zůstává záhadou, mnohé historické záznamy navrhují, že se do Japonska dostaly vlivem čínské a korejské kultury někdy na začátku 6. století. Jedním z nejznámějších bubnů v Japonsku je tsuzumi, buben ve tvaru přesýpacích hodin, který je utažen stuhou zvanou cho. Hrát lze na oba konce bubnu. Tento buben nejčastěji slyšet ve svatyních. Jeho zvuk lze nastavit podle toho, jak pevně nebo volně je kůže natažena na bubnu. Snad jedním z nejkorativnějších bubnů je tsuridaiko, který se používá hlavně při tradičním hudebním umění, například v orchestru bugaku. Buben má tloušťku 12 cm a šířku 60 cm. Je položen na stojanu, hraje se na něj úderem na přední stranu dvěma hůlkami. Tento konkrétní bicí nástroj se nazývá také gakudaiko. Největším bicím nástrojem je odaiko. Tento buben je velmi běžné vidět v chrámech a svatyních. Jeho použití na posvátných místech znamená, že se často označuje jako palácový buben. Může produkovat silný zvuk.
Strunné nástroje tvoří převážnou většinu tradičních japonských hudebních nástrojů. Jedním z nich je koto, které je považováno za národní hudební nástroj Japonska. Je podobné korejskému gayageum a čínskému zheng. Do Japonska se dostalo v raném středověku z Číny a mělo ze začátku jen pět strun. Tradičně existují dva typy koto: se 17 strunami as 13 strunami. Moderní koto mívá do 25 strun. Hraje se na něm tak, že hudebník klečí či sedí a koto má položeno na zemi. Na většině moderních koncertech a diplomatických setkáních je nástroj umístěn na stojanu, takže hudebník může sedět na židli. Na koto si hraje brnkaním na struny palcem a prvními dvěma prsty pravé ruky. Levá ruka mění výšku či zvuk struny stisknutím nebo potažením. Koto je velmi dlouhé, může měřit až 190 cm. Japonci ho vnímají jako nejromantičtější nástroj. Příklad lze nalézt v japonské literatuře v části The Tale of Genji, v níž se hlavní hrdina hluboce zamiluje do záhadné ženy, kterou nikdy předtím neviděl poté, co ji z dálky slyšel hrát na koto.
Jedním z nejpopulárnějších strunných nástrojů, které se dodnes používají, je shamisen. Jedná se o typ nástroje čtvercového tvaru podobného loutně, který má tři struny. Struny jsou na nástroji nataženy od jednoho konce po druhý, díky čemuž má podobný vzhled jako kytara či housle. Struny jsou vyráběny z krouceného hedvábí. Existuje celá škála standardních shamisen, které se liší podle žánru od hosozao (tenký krk) po futazao (hrubý krk). Charakteristický je také vznik přetrvávající rezonance zvané sawari. Dnešní podoba pochází z éry Edo, kdy se nástroj používal v divadlech jako bunraku či kabuki. Používá se dodnes v lidové a umělecké hudbě jako průvod k lyrické písni. Najít ho můžeme také v současné hudbě. Do Japonska shamisen přišel z Číny v 16. století, jeho předchůdcem je čínský hudební nástroj sanxian. V průběhu let se vizuál měnil, když se přizpůsoboval modernějším způsobem. V minutě byl pokryt kočičí či psí kůží. V moderní éře nástroj proslavili Yoshida Brothers. Jejich píseň Kodo se dostala do reklamy pro Nintendo Wii v Severní Americe v roce 2006.
Shamisen byl poprvé objeven na Okinawě. Dostal jméno sanshin. Přestože je podobný shamisen, je pokryt hadí kůží. Na Okinawě to představovalo symbol bohatství. Aby domácím přinesl štěstí, vyráběli páry nástrojů ze stejného druhu dřeva a vystavovali je na parapet. Sanshin zvykli i ukládat do lakované krabice, když ho pokládali za poklad. Sanshin tak není jen hudebním nástrojem, ale má osobitý význam v rámci okinawské kultury. Sanshin má tři struny (sanshin znamená v japonštině „tři struny“). Struny se dělí na mužskou, střední a ženskou. Mužská struna vytváří nejnižší, ženská nejvyšší tóny. Sanshin se nachází v každé okinawské domácnosti a je vyráběn tak, aby se mohl dědit co nejdéle z generace na generaci. Používá se na promocích a jiných speciálních ceremoniích a oslavách. Místními je sanshin považován za duši folkové hudby na Okinawě. Na nástroji hrají různé věkové kategorie, od dvou let až po sto. Zajímavostí je, že nástroj používá k zapisování not čínské znaky.
Posledním japonským tradičním hudebním nástrojem v tomto článku je biwa. Biwa je loutna s krátkým krkem, která se hraje s velkým brnkadlem, známým jako bachi. I tento nástroj má původ v Číně a do Japonska se dostal někdy v 7. století našeho letopočtu. Potulní hudebníci, známí jako biwa-hoshi, byli v minulosti velmi populární. Hudba provázela různé příběhy, z nichž nejznámější byl The Tale of The Heike. Vrchol nástroj prožíval v období raného středověku v gagaku (tradiční japonské dvorní hudbě). Na popularitě postupně však lety ztrácel as přílivem moderní západní hudby na konci 40. let minulého století téměř úplně zanikl. Biwa má mnoho variací, obvykle má tři až pět strun. Nejznámější je satsuma biwa. Je dlouhá od 60 cm do 106 cm. V současnosti se množství japonských hudebníků pokouší oživit zvuk tohoto nástroje, když jej začleňuje do západní hudby.
Tradiční japonské hudební nástroje jsou rozmanité a lze je použít k vysvětlení nejen kulturních tradic země, ale i historie. I když mnohé z nástrojů zanikají v důsledku nemilosti dnešní japonské mládeže, která upřednostňuje moderní nástroje západního stylu, existují někteří hudebníci, kteří se snaží obnovit tradiční nástroje tím, že jim dávají nový život fúzí. Tradiční japonské hudební nástroje můžete často zažít v podobě současné rockové hudby, ale někdy i popu. Jedním z nejlepších způsobů, jak zažít tradiční japonské hudební nástroje, je navštívit Japonsko a zúčastnit se koncertu ve svatyni nebo chrámu, uměleckého akce nebo tradičního festivalu. Toho se pro nějaký důvod pro některé nedá momentálně dosáhnout, a tak je dobrou alternativou online hudba. Třeba doufat, že Japonsko si svůj typický zvuk uchová a bude se nadále dědit i pro budoucí generace. Takovou nadějí je kapela Waggaki Band, která používá nástroje, které jsme v článku jmenovali.
Zdroj: livejapan.com, taiko-shop.com
