Poslech hudby patří mezi oblíbené kratochvíle mnohých z nás. Že mají určité tóny a skladby blahodárný vliv na duševní zdraví, vás možná ani nepřekvapí. Sami nejlépe víte, které písničky ve vás vzbuzují ty nejpříjemnější emoce a které naopak váš stav ještě zhoršují. Své o tom ví také klavírista a malíř Paul Barton. Pokud jste někdy přemýšleli nad tím, jaké by to bylo zasvětit svůj život pomoci druhým, Bartonův příběh vás chytne za srdce.
Paul Barton se do Thajska přestěhoval v devadesátých letech. Co zpočátku vypadalo jako chvilkový oddech od ruchu anglického města, se později proměnilo v hlubokou vášeň. Klavírista a malíř, který se v Anglii pyšnil bohatou kariérou, se jednoho dne sbalil a odletěl na úplně jiný kontinent, do Asie. Psal se tehdy rok 1996. Jeho původním plánem bylo zůstat v Thajsku tři měsíce, vyučovat místní obyvatele hře na klavír a poté se vrátit zpět do své anglické domoviny. Stalo se však něco nečekaného. Paul Barton se zamiloval a ještě téhož roku, přesněji 7. září 1996, se oženil s umělkyní Khwan, která se ve své tvorbě specializuje na divokou přírodu.
Beethovena se naučil hrát bez znalosti not
Klavírista pocházející z přímořského městečka Hornsea v hrabství Yorkshire se hře na klavír věnoval již od dětství. Pro britský deník The Guardian uvedl, že mu bylo teprve 12 let, když si zamiloval Beethovenovu Měsíční sonátu. Ačkoli tehdy ještě pořádně neuměl ani noty, naučil se skladbu hrát na klavír prakticky jen díky svému sluchu a paměti. Hudba byla Paulovi Bartonovi vždy blízká, a tak ho na cestě za svými sny nezastavil ani fakt, že doma neměl k dispozici klavír. Učil se na něj hrát v pečovatelském domě, kde tehdy žila jeho babička.
Byl odhodlaný zasvětit umění celý svůj život, což se mu nakonec podařilo. Stal se členem Královské akademie a dodnes je uznávaným britským portrétistou a koncertním pianistou. V minulosti však neměl na klavír příliš času. Pouze soboty představovaly dny, kdy se mohl hře na tento hudební nástroj naplno věnovat. Pravidelně chodíval do tři kilometry vzdálené vesnice, a to s jediným cílem: zahrát si na klavír v tamním kostele. Nebyl to ledajaký kostel. Jeho okolí pokrývaly kopřivy, a aby toho nebylo málo, nedaleko se nacházela prasečí farma. Paul Barton pro britský deník The Guardian zavzpomínal, že právě vrkající holubi a farmáři orající pole posunuli jeho hudební zkušenosti na zcela jinou, magickou úroveň.
Jediné místo, kde si nebohá zvířata mohou odpočinout
Paul Barton spolu s manželkou Khwan zasvětil svůj život pomoci druhým. Zatímco on se v Thajsku rozhodl vyučovat hru na klavír, jeho žena začala vyrábět sochy slonů pro rezervaci Elephants World. Právě tato ozdravovna pro týrané, nemocné a starší slony se stala pro oba manžele klíčovou institucí. Elephants World, která se nachází ve městě Kanchanaburi v západním Thajsku na březích řeky Kwai, dodnes představuje bezpečné útočiště pro slony, kteří byli po celý dosavadní život vystaveni týrání spojenému s těžkou prací v džungli.
Rezervace představuje bezpečný domov a přístav, kde mohou sloni v poklidu dožít. Jejich dosavadní život totiž ani zdaleka nepřipomínal procházku růžovým sadem. Sloni z ozdravovny Elephants World byli po celý život využíváni k těžké práci, kterou provázelo neustálé týrání. Museli tahat těžké kmeny teakového dřeva, které je považováno za jedno z nejkvalitnějších dřev na světě. Tito sloni znali jen džungli, která k nim byla neúprosná. Větve jim škrábaly oči i tělo a někteří z nich v důsledku těchto podmínek dokonce oslepli.
Teakové dřevo představovalo natolik cennou komoditu, že lidé byli schopni udělat cokoli, aby ho získali. Během 20. století došlo k radikálnímu úbytku thajských lesních porostů. Když vláda v roce 1989 schválila zákaz komerční těžby dřeva, a tedy i kácení lesů, ocitli se dosud nejvěrnější zvířecí služebníci bez práce, což mělo celoživotní následky. Sloni ze dne na den ztratili dosavadní úlohu. Zároveň bylo jasné, že v džungli nemohou přežít na vlastní pěst. Naštěstí se objevila rezervace Elephants World, která jim poskytla bezpečné útočiště právě ve chvíli, kdy ho nejvíce potřebovali.
Narozeninové přání, které všechno změnilo
Sloni, kteří celý svůj život zasvětili těžbě teakového dřeva, se pochopitelně setkávali s lidmi, jimž šlo především o vlastní prospěch. Paul Barton a jeho žena Khwan brzy pochopili, že tato zvířata nestačí jen nakrmit. Bylo třeba jim vytvořit klidné a bezpečné prostředí, které by jim dalo jistotu, že už jim žádné nebezpečí nehrozí.
Právě zde se patrně zrodilo přání, které změnilo život Paulu Bartonovi i slonům v rezervaci. Při příležitosti jeho padesátých narozenin nastal okamžik, který navždy ovlivnil životy mnoha zúčastněných. Klavírista se vyslovil, že by si přál zahrát slonům nějakou skladbu. Účinky hudby na psychiku jsou nezpochybnitelné a dost možná i proto se Paul Barton rozhodl, že se pokusí slony z rezervace Elephants World uklidnit pomocí klavírních tónů.
Bartonova manželka Khwan neváhala. Přesvědčila manažera rezervace, a Paul Barton si tak mohl ke svým padesátým narozeninám nadělit výjimečný dárek. Rozhodl se přenést klavír do džungle a zahrát zvířatům serenádu, která by jim zlepšila náladu a pomohla jim zklidnit jejich duševní stav.
Jeho přání se skutečně splnilo. Paul Barton vytáhl klavír až na horu, kde sloni obvykle odpočívali, a chystal se jim předvést své hudební nadání. Reakce slonů překvapila všechny přítomné.
Hudba jako lék na sloní strasti
Bylo to viditelné na první pohled. Zvířata na hudbu reagovala velmi pozitivně. Ze začátku však bylo těžké klavírní hudbu vůbec zaslechnout. Přeci jen se všichni zúčastnění nacházeli uprostřed džungle. Zvuky tamní fauny, šumění vegetace i sloni žvýkající trávu Paulu Bartonovi zpočátku příliš nenahrávali. Nakonec to ale přeci jen vyšlo.
Příkladem za všechny může být jeden slepý slon, který v okamžiku, kdy Paul Barton začal hrát na klavír, přestal žvýkat trávu a zaposlouchal se do hudby. Nebyl jediný. Dech zvířat se zpomalil, sloni zůstali stát a pozorně vnímali každý tón, který umělec zahrál.
Ačkoli se o tom příliš nemluví, sloni jsou považováni za sociální zvířata se silným emocionálním cítěním. Na negativní emoce, jako jsou smutek či úzkost, dokážou reagovat nejen tělesnými projevy, ale také různými zvuky. Někdy se dokonce může zdát, že jim slzí oči. Komunikovat dokážou také pomocí uší, jejichž pohyby umějí vyjadřovat jejich pocity. Když se soustředí, drží uši nehybně, čímž dávají najevo, že pozorně naslouchají. Právě s těmito reakcemi má Paul Barton zkušenosti. Sloni jeho hudbu vnímají všemi smysly, a to celé hodiny.
Beethovena poslouchají stále dokola
Zdá se, že i sloni mají svůj specifický hudební vkus. Paul Barton přišel na několik zajímavých věcí, které by člověka v souvislosti se sloním poslechem hudby jinak ani nenapadly. Sloní samci bývají často náladoví a nebezpeční, přesto jsou to právě oni, kdo Bartonovu hru poslouchají nejraději. Klavírista pro to má vlastní vysvětlení, pouze specifické klavírní tóny dokážou samce uklidnit.
Za tu dobu Paul Barton zkusil slonům zahrát ledacos. Přišel však na to, že elektrický klavír na zvířata nijak nepůsobí. Sloni dokonce nereagovali ani na předem nahranou hudbu. Klíčem k úspěchu bylo hrát jim naživo a nechat je vnímat vibrace i přítomnost daného okamžiku. Paul Barton se domnívá, že právě akustické piano je tou nejlepší volbou. Zvuky rezonující ve dřevě jsou intenzivnější a zvířata na ně reagují mnohem silněji než v předchozích případech. Ne nadarmo se říká, že sloni mají vynikající sluch a dokážou vnímat zvuky také prostřednictvím země a vlastních nohou.
Klavírista zároveň vypozoroval, že sloni nereagují pozitivně na každého klasického skladatele. Zjistil, že jeden slon odešel, když mu zahrál dílo rakouského skladatele Franze Schuberta, zatímco na skladby německého skladatele Ludwiga van Beethovena se dokázal soustředit celé hodiny. Postával a pozorně naslouchal. Někteří jeho sloní kolegové si Beethovena zamilovali natolik, že to vypadalo, jako by na jeho skladby dokonce tančili. Paul Barton se domnívá, že sloni jsou velmi emočně inteligentní a dokážou porozumět dokonce i lidským výrazům tváře.
Dojemný příběh inspiruje i nadále
Bartonovo odhodlání zlepšit slonům nejen životní podmínky, ale i duševní stav prostřednictvím klasické hudby dojalo obrovské množství lidí. Inspirovalo dokonce i vznik obrázkové knihy pro děti. Ilustrované dílo, které je k dostání ve Velké Británii a Spojených státech amerických, nese název „The Elephant and the Piano". Příběh vychází z videí, která Paul Barton zveřejňuje na svém oficiálním kanálu YouTube a v nichž hraje slonům na klavír uprostřed thajské džungle.
Kniha „The Elephant and the Piano" vypráví dojemný příběh vycházející z myšlenky, že hudba dokáže spojovat napříč živočišnou říší. Text napsala Colette Hiller a o ilustrace se postarala Nabila Adani. Kniha se zaměřuje na to, jakou moc má hudba při uzdravování.
Široká veřejnost umělce zaznamenala poprvé někdy kolem roku 2018, kdy jeho videa začala sbírat miliony zhlédnutí. Na svém YouTube kanálu je Paul Barton aktivní dodnes. Během poslední dekády hrál slonům zhruba 150krát. Mimo jiné se na sociálních sítích věnuje bezplatným výukovým videím a interpretacím děl klasické hudby. V hlavním městě Thajska, Bangkoku, si otevřel vlastní nahrávací studio.
Ať už se jedná o slony potýkající se s problémy, jak se píše v dětské knize, nebo o slony dlouhodobě vystavené týrání, jedno je jasné. Hudba představuje univerzální jazyk, kterým se dokážeme dorozumět napříč živočišnou říší. Právě v tom tkví její nejsilnější kouzlo.
Zdroje: Autorský text, The Guardian, My Modern Met, The Violin Channel, Bright Vibes