Korejskou hudební scénou se delší dobu pohybuje nadaný mladík, který trpí samotou a provází ho temnota. Pojďme se společně podívat na počátky vycházející hvězdy z The Black Label.
Pop kultura to zkoušela, ale rock prostě zničit nemůže. Deset let poté, co západní rockové kapely postupně začaly mizet z mainstreamu, představitelé nové generace jako Olivia Rodrigo, Beabadoobee, Meet Me @ The Altar, The Linda Lindas, a dokonce i TXT, jsou okouzleni rockem a pop-punkem. Nově oživený pop-rock ovšem nevypadá a nezní jako jeho předchůdce.
Když vycházející skladatelská hvězda (se zásluhami napříč celým The Album od BLACKPINK) a producent vydal loni v listopadu svůj debutový singl ‚Empty Trash‘, grungeové vlivy byly dosti patrné. Intro připomínalo ‚Voodoo People‘ od The Prodigy, která byla zas inspirována ‚Very Ape‘ od Nirvany. Ve svých 26 letech je LØREN dost starý na to, aby byl ovlivněn emo a americkým post-punk revival.
Magazín i-D se rozhodl začínající umělce pořádně vyzpovídat. Článek je psán z pohledu tazatele rozhovoru.
LØREN se v mladém věku přestěhoval do Singapuru („Myslím, že okolo páté třídy,“ vzpomíná) a byl umístěn do Americké Mezinárodní Školy ještě předtím, než pořádně ovládal angličtinu. „Když jsem se díval na televizi, jediné dvě možnosti byly Cartoon Network nebo MTV. Byl jsem v rebelující fázi, takže jsem hodně sledoval MTV. Green Day byli tehdy na vrcholu s American Idiot. Hrálo tam hodně rockových kapel.“
„Vidět všechny ty umělce, jak ničí vše, co jim přijde do cesty, nechávají si narůst vlasy a mají oční linky… byla to ta nejúžasnější věc, jakou jsem kdy viděl. Vždy jsem říkal svým rodičům, že až vyrostu, chci dělat něco, co souvisí s hudbou. I kdybych nebyl umělcem. Prostě něco v tom průmyslu. Mysleli si, že z toho vyrostu. Taky jsem si to myslel, ale pořád se mi to líbí stejně jako tenkrát,“ zasměje s doutnající cigaretou v ruce.
V Soulu, kde LØREN nyní žije, je pozdě, ale najdeme ho sedět v jeho malém studiu, popíjet kafe a kouřit jednu cigaretu za druhou, protože jak říká, je z rozhovoru mnohem nervóznější, než si myslel, že bude. Po jeho pravici je viditelná bicí souprava. Jeho nyní plynulá angličtina má znatelný americký přízvuk. Image náladového zlého chlapce v kožené bundě z videoklipů je postavena vedle zemitého humoru, přemýšlivosti a obdivu k hudbě, která utvářela jeho vlastní hudbu. Kožená bunda však zůstává všudypřítomná.
LØREN, vlastním jménem Lee Seungjoo, se narodil do velmi konzervativní rodiny. Byl držen zkrátka a dokonce ho jeho prarodiče celé dětství stříhali. „Bylo to horší, než sestřih podle hrnce. Bylo to jako lichoběžník,“ směje se. Nějak se mu podařilo ve třinácti letech přesvědčit jeho přísné rodiče, aby mu koupili kytaru. Od začátku používal elektrickou. „Neměl jsem pořádného učitele. Znal jsem kluka, kterého jsem potkal v Guitar Center (americký hudební maloobchodní řetězec). Popravdě byl fakt dobrý, takže jsem se ho zeptal, jestli by mě to nenaučil. Nebylo to o hudební teorii nebo tak něco. Bylo to ‚takhle se hraje tato skladba‘.“ Prvně se naučil ‚By The Way‘ od Red Hot Chilli Peppers. I když s ušklíbnutím prohlašuje: „Nevím, jestli jsem ji hrál správně.“
Vše, co slyšíte v jeho písních, napsal, nahrál a produkoval sám. Svým způsobem dává smysl, že je jeho stage jméno odvozeno od tetování na jeho hrudi, LONER. „Řekl jsem si, že když vyměním R za N, zní to docela čistě, tak jsem u toho zůstal. Ale nikdy to nebylo tak, že bych navrhl tuto vlastní osobnost. Po okrajích to bylo drsné.“ Tetování je už pár let staré, ale časy se alespoň trochu změnily. „Nemyslím si, že jsem tak osamělý, jako kdysi, ale po celou dobu školy jsem to měl těžké. Doslova dokážu spočítat dny, kdy jsem s někým obědval.“
„Když přecházíte ze základky na střední, dostanete šanci začít znovu, ale já jsem chodil do školy se všeobecným zaměřením, takže si všechna děcka myslela, že jsem divný. Postupovali se mnou přes základku a střední. Opravdu jsem tehdy neměl přátelé, takže ten pocit, že jsem sám, byl v době, kdy jsem si nechal udělat to tetování rozhodně mou velkou součástí. Myslím, že jsem se ještě vzpamatovával z té temnoty.“
Bubnovat začal poté, co se ve škole omylem přihlásil k učení na bicí. Nerozuměl tomu, na co se učitel hudby ptal, ale „několik kluků zvedlo ruku, takže prostě aniž bych věděl, o co jde, zvedl jsem svou. Řekl jsem si, že když to chtějí dělat všichni, musí to být něco suprového.“ Měl k tomu přirozeně blízký vztah, stal se bubeníkem ve školní jazzové kapele a uvědomil si, že ho bicí baví více než kytara. Rychle tedy našetřil, aby si mohl koupit svou bicí soupravu. „Vždy jsem měl nutkání vstát a hrát na kytaru, ale myslel jsem si, že jsem lepší bubeník. Nikdy mi nešla kytarová sóla nebo tak. Tehdy mě ani nenapadlo zpívat.“
Po absolvování střední školy se přestěhoval do Japonska, aby se věnoval humanitním studiím na vysoké. Ve druháku studium ukončil a začal se učit jak psát a produkovat hudbu v Ableton a FL studiu. „Nemyslel jsem si, že bych sám zvládl dělat rock’n’roll. Nedoufal jsem, že bych našel čtyři lidi, se kterými bych mohl dělat hudbu, tak jsem usoudil, že producent EDM nebo něco podobného by pro mě byla možná kariérní volba.“ Mezi 19 a 21 lety se soustředil na tvorbu rapu a dubstepových beatů, a přemýšlel, jestli na to vůbec má. I tak své nahrávky posílal každému, o kom si myslel, že by si je mohl poslechnout.
Druhou část rozhovoru pro vás připravujeme.
Zdroj: i-d.vice.com
Hezký chlapec s příjemným hlasem, ale začít kvůli obdivu k devadesátkám i kouřit není úplně chytrý.