V loňském roce jsme vám přinesli na Halloween přehled zajímavých děsivých postav z legend napříč Asií a letos to nebude jinak. Kromě Japonska a jeho moderních městských legend se podíváme například na známou legendu o Yetim, která vznikla v Tibetu, nebo na korejský příběh neklidné duše Gwisin a jejího zlověstného protějšku, známého jako „Dívka v červené masce“. Vydejte se s námi na cestu mezi pomstychtivé ženy, hladové kostlivce, démony z válečných polí a duchy, kteří střeží posvátné hory.
Kuchisake-Onna – děsivá městská legenda z Japonska
Říká se, že nejnebezpečnější otázka v Japonsku zní jednoduše: „Jsem hezká?“ Ale kde jinde by tomu tak nebylo? I u nás v České republice muži tuší, že se za touto otázkou může skrývat nějaká lest. Jenže v Japonsku může být odpověď osudná, pokud ji položí žena s rouškou na obličeji. Jedná se totiž o japonskou folklorní postavu – ženu s rozříznutými ústy známou jako Kuchisake-Onna.
Podle legendy vypadá jako obyčejná žena, která jde kolem vás a náhle se zeptá: „Jsem hezká?“ Pokud odpovíte kategorickým NE, zabije vás. Ale ani ANO nemusí znamenat, že jste v bezpečí – žena sundá masku a zeptá se znovu. Podle všeho ji lze údajně zmást například odpovědí, že vypadá normálně, nebo po ní hodit bonbony. Zda tato „obranná opatření“ opravdu fungují, však není jisté.
Legenda má pravděpodobně kořeny už v období Edo, ale teprve v 70. letech 20. století došlo k jejímu rozšíření. Původně byla tato žena spíše zlomyslným duchem, moderní svět jí však přidal roušku a k tomu ostrou čepel. Tímto otázka „Jsem hezká?“ získává úplně nový, děsivý rozměr.
Právě koncem 70. let si děti začaly navzájem vyprávět o ženě v červeném kabátě, která drží v ruce srp nebo nůžky. Pověsti se šířily rychlostí světla a nakonec se jimi musela zabývat i policie. Po zadržení ženy, která vše považovala za povedený žert, by se mohlo zdát, že legendě je konec. Opak je však pravdou – stala se nesmrtelnou.
Gwisin – Korejská nevlastní sestra Kuchisake-Onna?
Zima. Období, kdy města obklopí tma, mrazivý vzduch a ticho, které patří duchům. A právě v tomto čase se můžete nejčastěji setkat s Gwisin – duší, která zemřela bez rozloučení, pravděpodobně s křivdou v srdci nebo s nedokončeným příběhem. Objevuje se hlavně na místech, kde se v minulosti stalo něco tragického. Mohou to být prázdné ulice, opuštěné domy, ale také horské cesty – zkrátka místa, kde většinou nepotkáte nikoho, kdo by měl zdravý rozum.
Jak Gwisin poznáte? Zobrazovány jsou jako ženy s rozpuštěnými, nespoutanými černými vlasy, v bílých šatech, které nápadně připomínají pohřební oděv. Provází je přitom ticho a chlad.
Mezi všemi příběhy o zahlédnutí Gwisin se mezi lidmi nejčastěji skloňuje legenda o dívce v červené masce. Říká se, že jde o duši mladé ženy, která zemřela po zradě. Podle některých pramenů se objevuje nejčastěji o Vánocích nebo na Nový rok. Zajímavé je, že bývá vídána především v ulicích Soulu, v okolí Namsanu a Itaewonu. Na rozdíl od ostatních Gwisin má tato dívka na sobě červený plášť nebo šálu a masku, která jí zakrývá tvář.
V loňském roce jsme vám přinesli první porci zajímavých strašidelných postav asijského fokloru. O nich si můžete přečíst také: Strašidelné postavy asijského folklóru: Legendy plné hrůzy.
Čím je Gwisin podobná Kuchisake-Onna? Údajně tiše přistoupí k osamělému člověku a zeptá se: „Jsem krásná?“ Stejně jako v případě Kuchisake-Onna se ani zde nevyplácí odpovědět. Rozdíl však spočívá v tom, že pokud odpovíte ANO, ukáže znetvořený obličej, vykřikne a rozplyne se. Podle legendy pak dlouho pronásleduje ty, kteří se s ní setkali. Právě proto se předpokládá, že je tato legenda inspirována příběhem Kuchisake-Onna.
Takže až budete v Koreji procházet zapadlou uličkou a uslyšíte tu osudovou otázku, raději se neotáčejte a nejlépe rovnou utečte. Podle pověstí by vás Gwisin mohla pronásledovat až domů – klidně i na jiný kontinent.
Gashadokuro – chodící obr z lidských kostí
Dále tu máme Gashadokuro. Jedná se o obra složeného z mrtvých těl, jehož kořeny najdeme hluboko v japonské historii. Podle legendy sahají až k samurajům a známému příběhu o Taira no Masakadovi, jehož dcera měla být čarodějkou. Po otcově pádu měla vyvolat obří kostru z padlých těl, aby se pomstila. Z této doby pochází i dřevoryt Utagawy Kuniyoshiho, který inspiroval podobu Gashadokura, jak si ji Japonci dodnes představují.
Jak se však Gashadokuro vlastně zrodí? Potuluje se noční krajinou, nejčastěji v místech dávných bitev a masových hrobů, a vzniká z těl padlých vojáků a obětí hladomorů. Říká se, že je symbolem hromadného utrpení těch, jimž se nikdy nedostalo klidu. Jeho příchodu údajně předchází chrastění kostí v noční tmě, ale zároveň se traduje, že dokáže být tak tichý, že o něm zjistíte až tehdy, když vám jeho prsty spočinou na ramenech.
Kde se s ním setkáte v moderní době? Kupodivu například v anime, počítačových hrách i v různých uměleckých motivech.
Dokkaebi – zlomyslný uličník
V Koreji se často objevuje další bytost – Dokkaebi. Často je zobrazován jako hravý, zlomyslný a zároveň moudrý duch, který zkouší lidskou povahu. Pozor – není to ani bůh, ani pomstychtivý duch. Jedná se o goblina, který se objevuje zcela nečekaně, směje se chamtivým, zatímco laskavé odmění, a občas dokáže obyčejnou noc proměnit v dobrodružství plné žertů a triků. Umí totiž vytvářet iluze, měnit předměty a nakonec i sám sebe.
Tento uličník se na rozdíl od ostatních bytostí nerodí ze smrti, ale naopak ze života. Vzniká z věcí, které již dosloužily – například ze starých metel, misek, kamenů, ale také z větších objektů, jako jsou stromy. V některých krajích a verzích legend pak probuzení Dokkaebiho provázelo potřísnění věci krví, což je zajímavé, protože právě červená barva a krev jsou údajně jedinými prostředky, jak tohoto ducha odehnat.
Jak již vyplývá z jejich popisu, mohou být zlomyslní i přátelští zároveň. Potkat je můžete například v noci na cestách, kde vyzývají lidi na zápas či hru. Výhra přináší zlato, jídlo nebo kouzelné předměty, zatímco prohra znamená výsměch. Co je na Dokkaebi skvělé? Drží slovo a nikdy nepodvádějí.
Mohlo by vás zajímat: Strašidelné japonské legendy: pavúčia žena, mladšia sestra, prekliate číslo či dievča z medzery
Pro nás v Evropě je těžké si takovou bytost představit. U nás je goblin nebo skřítek často zlomyslná potvora a japonský Oni zase ničivý démon. Dokkaebi nejsou ani jedno ani druhé. Korejci je vnímají jako strážce odplaty a spravedlnosti, vtipálky s kapkou chaosu. Aby ochránili své domy a sebe samotné, často si nechávají na střechu pokládat tašky, na nichž lze rozpoznat obličej Dokkaebi.
Yeti – duch hor a sněhu
Při slově Yeti si většina z nás vybaví obávaného sněžného muže a Henryho Newmana, který tento pojem začal používat poté, co se v roce 1921 vydala první britská průzkumná expedice na Mount Everest a přinesla nečekaný objev – obrovské stopy ve sněhu, které se nedaly přisoudit žádnému známému zvířeti.
Nicméně Tibeťané Yetiho vnímají jako součást mnohem staršího duchovního systému. Podle místních pověstí je Yeti duchem hor a sněhu – žádný tvor z masa a kostí, ale ochránce oblastí, kde lidé nemají co dělat. V buddhistické tradici je tak spojován s přírodou a někdy i s karmou. Yeti se objevuje v okamžiku, kdy je narušena rovnováha mezi člověkem a horou. Věří se, že může přinést lovcům štěstí, ale naopak potrestat ty, kteří horám neprojeví úctu. Někteří Nepálci pak také věří, že setkání s Yetim je špatné znamení.
Jak Yeti ve skutečnosti vypadá, samozřejmě nikdo neví. Jeho popisy se však liší – někdy je zobrazován s bílou srstí splývající se sněhem, jindy s tmavě hnědou srstí připomínající horského medvěda. V pověstech se dokonce uvádí, že existuje více druhů Yetiho – například Teh-Ima, který je menší, nebo naopak Dzu-Teh, obrovitý tvor. Oba mají údajně žít v pásmu mezi ledovci a lesy, kde se nachází hranice mezi světem lidí a duchů.
Když démoni kralují, zombíci mizí ve stínu, aneb v zemi démonů a duchů nemají zombíci šanci
Věděli jste, že zombíci v Japonsku jsou spíše k smíchu než aby vzbuzovali strach? Důvod je čistě kulturní. Ačkoliv Japonsko oplývá velkým množstvím děsivých bytostí, samotní zombíci tam prakticky neexistují. V zemi vycházejícího slunce se mrtví spalují a hřbitovů s lidskými těly je poskrovnu. Proto si japonský horor, který se opírá především o známé motivy, udělal z pohybujících se mrtvol skvělou satiru či černý humor.
Navíc je v Japonsku známý průvod Hyakki Yagyō, v překladu „noční průvod sta démonů“, který je hluboce zakořeněn v japonské mytologii. Proti duchům, kteří se v něm vyskytují a kolem nichž vznikl nespočet příběhů a uměleckých děl, nemají zombíci nejmenší šanci někoho vyděsit.
Zdroj: tokyoweekender.com, sinisterfilmfest.com, unitedontherokmag.com, historyextra.com, theunwrittenpast.com, kamicrew.com, dokumen.live
